sobota 31. ledna 2015

Moderní tabu

Dneska tady mám pro vás článek s trochu neoblíbeným tématem a tím je konec života. Doufám, že jsem vás teď nevyděsila… Je to tak trochu úvaha o tom, čím se pro nás v dnešní době a v naší vyspělé společnosti tato záležitost stala a na co upozorňují už i odborníci…. Chci o tom napsat už delší čas (vlastně jsem to plánovala jako první článek na tento blog, ale bylo to kapku silné téma na start), no a protože právě probíhá několik věcí, na které vás chci upozornit, tak jsem se rozhodla článek dát na blog právě teď….

Některé teorie tvrdí, že člověk je jediný lidský tvor, který si během svého životě i v plné síle a zdraví uvědomuje svoji smrtelnost a neodvratnost vlastní smrti i smrti jiných živých bytostí. (Můžete ale narazit i na názor, že člověk není zdaleka jediný, ovšem u jediného se to zatím podařilo s jistotou prokázat.) Tenhle fakt, že si smrtelnost uvědomujeme, ale v žádném případě neusnadňuje událost smrti jako takovou. Dokonce i já bych řekla, že čím komfortnější život vedeme, čím více máme vymožeností, čím lepší zdravotní péče, tím hůře se s holým faktem smrti vyrovnáváme. Stává se až čímsi nepřirozeným, nepochopitelným, odmítaným, odsouvaným někam mimo náš pohled. Protože přece jen dnes umíme lítat do vesmíru a rozbíjet atomy, dokážeme zplodit člověka „in-vitro“, transplantovat orgány, klonovat. Jen nesmrtelní nejsme…. Smrt oklamat zkrátka neumíme. A s tím se vzhledem k tomu všemu, co dokážeme, jen těžko smiřujeme.

Nechci tu příliš rozebírat duševní bolest, kterou zažíváme při ztrátě někoho blízkého. Nemyslím si, že existuje nějaký zaručený obecný recept na to, jak takovou situaci zvládnout, protože každý z nás je jiný a dokonce zastávám názor, že ani čas neléčí tento typ rány v pravém slova smyslu. Možná jen otupí hrany, každodennost našich povinností ubírá prostor pro smutné myšlenky, ty si nás ale stejně třeba ve dvě ráno v posteli najdou. Jak roky plynou, možná to bude míň a míň, ale přesto zůstanou situace, kdy si třeba řekneme, že je škoda, že si o nějaké věci s dotyčným nemůžeme dneska už promluvit a zeptat se třeba na jeho názor… Tyhle situace nastávají tím častěji, čím bližší a pro nás důležitý člověk nám navždy odešel.

Vybavuje se mi ale jedna situace, když jsem si se svojí slovenskou tetou prohlížela v jejich slovenské vesničce hluboko v Rumunských horách staré rodinné fotky, narazily jsme na jednu, která je z pohřbu mojí pratety. Na fotce prateta leží odkrytá a ustrojená v rakvi a kolem stojí celá vesnice a široká rodina, včetně malých dětí. Nejsem ani schopná spočítat kolik lidí na té fotce dohromady je. Ta fotka ale nepůsobí ani morbidně, ani smutně. Teta mi vyprávěla, že takto u nich pohřeb vypadá běžně dodnes, stejně jako třeba svatba. Je to součást života, kterou vesnice a rodina sdílí. Když se vdávala moje sestřenka, která měla svatbu ve stejném roce, jako já s panem M., na svatbu zvali okolo 400 hostů – taková standardní svatba ;)

A teta mi vysvětlila, že nejen pohřeb, ale samotné umírání, je prostě přirozenou věcí, která zde k životu patří. Lidé se za umírajícím zajdou rozloučit, rodina se s ním snaží být do poslední chvíle a odchod ze světa mu udělat snesitelným. Člověku se prý lépe odchází, když vidí, že po sobě zanechal spoustu dobrého – milující potomky, vnoučata, další rodinu, sousedy, přátele a známé, kteří ho mají rádi a jako člověka si ho váží, že prožil plný život a teď je čas na jeho další „kapitolu“, která je jednoduše řečeno -  přirozená. A díky tomu, že ji jako přirozenou chápou i ostatní – že to k životu patří, je celá událost jaksi snesitelnější. Samozřejmě mluvíme o oblasti, kde jsou lidé i hodně silně věřící a víra jím v tomto ohledu asi taky pomáhá. Navíc i tady existuje samozřejmě smutek ze ztráty, takže nejde mluvit o tom, že by umírání tady bylo nějakým zábavným aktem, jen je důstojnější, lidštější a celkově přijatelnější.  

V návaznosti na to, jak naše moderní společnost touží „vymazat akt umírání“ ze svého vědomí, povrchu zemského, nebo alespoň ze svého dohledu, se stala tato věc veřejným tabu a člověk z naší společnosti často umírá sám, opuštěný, v neútulném prostředí, často doslova nedůstojně. Nechceme to vidět, nechceme to sdílet a nejlépe si to nechceme vůbec připustit. Máme čas sdílet často hloupé obrázky na sociálních sítích, ale nemáme čas na své blízké …

A stejně tak odbýváme i vše kolem samotné smrti. Jakýkoli akt rozloučení se nám stává zbytečným vyhazováním peněz. V dnešní společnosti, kdy si kupujeme tolik věcí, které nepotřebujeme a často koupenou věc ani nepoužijeme, na množství vyhazovaného jídla a plýtvání vodou x let upozorňují všemožné organizace, je často lidem zatěžko koupit vůbec kytičku. Dnes se rozloučení se zesnulým nechápe jako obyčejná lidská slušnost – úcta k lidské bytosti a k jejímu životu, rodině, ale jako ztráta času, nepříjemná záležitost, která nemá pro nikoho význam, neboť nebožtíkovi už je to vlastně jedno.

No, ono je to jedno i kojenci na křtinách, jestli jste přišli, nebo ne, přesto na křtiny dorazí hostů daleko víc. Je to totiž veselejší, zábavnější. A hlavně – my si přece smrt nechceme připouštět… Naučili jsme se vyzobávat si z života to pěkné a nechceme si připustit, že i nás jednou čekají tyhle „pro nás obtěžující“ chvíle a že možná budeme vděční za to, že s námi někdo pobude, nebo se dokonce o nás postará a dá nám možnost odejít důstojně a třeba i v pohodlí domova.
No, tak takoví dnes jsme - „jako pštrosi, co strkají hlavy do písku“ - dle mnohých odborníků nejen z oblasti psychologie a sociologie, ale i dalších. Tam jako společnost směřujeme.

Zároveň, pokud jste se rozhodli někdy v životě postarat o umírajícího člověka, jste asi narazili na to, jakou podivnou osamělost kolem sebe v naší společnosti ucítíte. Lidé nechtějí tohle téma ve své blízkosti, tím, že se váš život točí kolem péče o umírajícího člověka, se stanete pro mnoho lidí osobou, u které se radši setkání vyhnout. A jak řekl jeden známý: „Ozvu se raději až za čas – až to přejde….“ Nebudu se tady zamýšlet nad určitou krutostí toho výroku, ale nad tím, že v naší společnosti často ani neumíme o smrti nějakým normálním způsobem hovořit, ať už je to s umírajícím, nebo okolím, které se o něj stará, či později s pozůstalými.

Líbí se mi, že tenhle stav ale nezůstal bez povšimnutí a vznikl portál www.umirani.cz, kde člověk najde spoustu důležitých informací, ať už patří do jakékoliv skupiny, které se smrt týká aktuálně bližším způsobem, nebo si jen chce přečíst něco o záležitosti, která kdysi bývala něčím přirozeným a my z toho udělali téměř monstrózní tabu, které nám připadá morbidní, odpudivé a nepatřičné.

K webu www.umirani.cz se váže i organizace Cesta domů - odkaz na web ZDE (odkaz na jejich FB stránky ZDE), která se snaží přispět ke zlepšení péče o umírající v ČR a jejich rodiny, což je určitě chvályhodná snaha.

V neposlední řadě začala Česká televize vysílat seriál s názvem BRÁNA SMRTI, v archivu české televize on-line díly naleznete ZDE). Neříkám, že je to seriál pro každého a taky si na něj teprve tvořím názor, ale vznikl jako součást jakési té snahy, v naší společnosti prolomit tabu a otevřít diskusi. Změnit možná náš pohled na smrt jako něco nepříjemného, čím se nechceme zabývat. Seriál se pokouší dát lidem jiný pohled na tuto záležitost a vidět třeba i věci jinak, než jak se nám nyní zdají být.

A na závěr, protože chci končit optimisticky, tak dávám odkaz na blogsale – prodej kosmetiky oblíbené kosmetické blogerky Veru, který probíhá na jejích FB stránkách ZDE. Výtěžek z blogsale Veru zašle na účet organizace Cesta domů… Moc chválím, že i na kosmetickém blogu dokázala takové téma skvělým způsobem otevřít a přátelsky na něj upozornit. Verčin blog Cosmetic Jam naleznete ZDE.

Takže doufám, že na vás dnešní článek nepůsobil děsivě, smutně či morbidně. Že vás tohle téma k zamyšlení neodradilo a že vás možná už ani tolik u mazaného králíčka nepřekvapilo ;)

Znali jste některý z odkazů? Máte nějaké další tipy?
Pište, povídejte… klidně o čem chcete ;)


Děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost. 

sobota 17. ledna 2015

Návštěva v knihovně Mazaného Králíčka - Opřete se do toho (Lean In) od Sheryl Sandbergové, aneb úvaha na téma žena

Malá technická na úvod…
Údaje ke knize:
Kniha v originále: Lean In
Český překlad : Opřete se do toho (vydáno 2013)
Autor: Sheryl Sandbergová
Komu se nechce číst celá kniha, tak v AJ existuje i podcast, ale kniha mi přišla lepší ;)

Tak teď už k dnešní úvaze……

Žena….

Tisíc a jeden aspekt tvořící celek.
Drobné odchylky dodají na originalitě, jsou snad i žádoucí…….stále je s nimi celek krásný, hebký, přátelský, přitom silný, funkční a hlavně ženský. Odchylky jsou jako chloupky na kožíšku, tak neuvěřitelně zvláštní, tak originální, tak zajímavé….
Jak odchylky narůstají, mění se často v trny, ostny, rohy a jiné kreace…. Někdy s nimi útočí nositelka, jindy dráždí okolí jen pohled na ně a staví ostatní do obrané pozice.
Cílevědomá vs. jdoucí přes mrtvoly.
Sebevědomá vs. arogantní.
Přátelská vs. vlezlá.
Komunikativní vs. užvaněná.
Rázná vs. hysterická

Cítíte ten rozdíl?

Od malička mě fascinují staré ženy (pravda trochu to letos zhatily Špehoun (je to ona) a Ropucha, což jsou moje dvě sousedky v důchodu, můj život mají místo sledování seriálu – už si na mě pořídily i kameru :D 

No, nic to jsem zase kapku odbočila…
Takže ty staré ženy mě fascinují pro ten jejich nadhled, pro to přirozené sebevědomí. Možná jsem měla jen štěstí na samé fajn staré ženy, moje tety (resp. pratety), sestřenice mých rodičů a prarodičů, moji profesorku klavíru, moje sousedky, moje babičky a prababičku, babičky mých kamarádů, mámy mých starších kamarádů, starší ženy, které jsem potkala díky práci. Fascinují mě všechny, přitom je každá jiná.

Pamatujete na postavu Alžběty ze seriálu Dokonalý svět? Přesně tyhle ženy myslím.

Líbí se mi to přirozené sebevědomí. Není v nich žádná křeč. Tak nějak to z nich vyzařuje. Myslím, že to je základ úspěchu.

Přemýšlím, jestli je to něco, co člověk (žena) získá až během života, nebo dnešní společnost je jiná a tlačí ženy do toho, že „musí bojovat“. Musí mít ostré lokty a sebevědomí znatelné na sto honů, jinak nebudou mít ani na chleba. Že musí být silně dominantní a hlavně si nenechat nic líbit. A tady můžu říct, že hlavně v práci, čím mladší, tím ostřejší. Jenže ono to spíš v závěru škodí……nám ženám celkově.

Ráda bych i doplnila, že já jsem rozhodně zastáncem toho, aby ženy (všechny ženy světa) získaly rovná práva ve všem. Jsem dost dlouho v praxi na to, abych věděla, že i v ČR žena na stejné pozici za stejnou práci často dostává stále nižší mzdu či plat. Na druhou stranu se dost ztotožňuju s knihou Opřete se do toho od Sheryl Sandbergové (knižní tip z nadpisu ;).

Po přečtení té knihy možná budete mít pocit, že se Sheryl opírá spíš tak trochu do vás, jakožto ženy. Ale má svatou pravdu, ženy si neumí o své šance říct, přesně vypichuje, kde ona sama i my ostatní často děláme chyby. Z praxe můžu doplnit, že ženy si o šance neumí říct hlavně včas, kdy by to ještě uměly formulovat v klidu a jasně. Když už jednoho dne, kdy pohár jejich trpělivost s tím „ignorantem ve vedení, co snad nevidí, jak jsou dobré“ přeteče a o šanci si řeknou, tak to udělají jako ta veverka…… Znáte ten vtip? Je to můj oblíbený….. ;)

Pro ty kdo netuší:
Veverka si chce zasadit oříšek, aby jí vyrostl stromek, ale nemá rýč. Tak přemýšlí……. A v duchu si říká: „Tak rýč tady má jen medvěd……. Zkusím za ním zajít, jestli by mi ho půjčil………“.
A tak jde lesem směrem k medvědímu brlohu a jak jde, tak v duchu uvažuje: „No tak snad mi ho půjčí, však spolu nemáme žádný problém, medvěd je hodný…… proč by mi ho vlastně nepůjčil, že…….no jo, ale tak možná mi ho nebude chtít půjčit, třeba mi nevěří,……….. ono stejně medvěd je docela lakomý, když se to tak vezme……. No jo, on mi ho určitě nepůjčí, nemá mě rád a proč by mi ten rýč vůbec půjčoval, ……. Takový starý lakomec“.
A mezi tím dojde k brlohu, zaťuká na dvířka, rozespalý méďa otevře a veverka na něj celá vytočená hystericky zařve: „TAK SI HO TEDA SEŽER!“

A ženy jsou často jako ty veverky. Není problém, že by si neuměly vůbec dnes říct o postup, peníze, práci a cokoliv, co v životě chtějí, že by jen mlčely, to ne -  jen ten způsob přednesení té žádosti pokulhává a často pak promarní i svoji šanci. Odkladem se vynervují a vynervované už často, byť se zeptají, tak svého cíle stejně nedosáhnou, naopak si ublíží. Ale těch aspektů je několik, přečtěte si knihu, uvidíte, není vůbec špatná. A myslím, že by si ji měla přečíst každá žena, která chce pracovat, každá žena, která plánuje rodinu a při tom časem stíhat práci a každý muž, který pracuje se ženami a nebo má ženu doma, protože ta kniha člověku dá nové obzory (i když se nám to možná někdy nebude líbit a nebo si naivně budeme říkat, že my budeme jednou jiní – lepší ;)

Ještě jednu věc, kterou bych zmínila právě z té knihy kapku víc a to jsou pojmy:
-        Mentoring
-        Sponzoring

Tohle jsou jistě záležitosti, které ledasco usnadní, hlavně nám ženám, které si tak těžko říkáme nahlas o to, že chceme zajímavější práci, vyšší pozici, víc peněz, nám ženám, které často o sobě tak pochybují, že maskují minimální sebevědomí na venek jeho byť předstíranou, tak ale přehnanou formou.

Ve zkratce mentoring je vztah dvou osob, kdy mentor (rádce), často tedy osoba zkušenější a starší radí, pomáhá, směruje, formuje jistým způsobem, pomáhá s osobním vývojem mentorovanému (tedy učedníkovi, nebo-li jak se mu taky říká - mentee). Čerpáno z knihy Opřete se do toho a wikipedie, více ZDE.

Kámen úrazu je v tom, že tohle (pracovní mentoring) nemá v ČR zrovna velkou tradici. Navíc v práci si mentor vybírá vás, nikoliv vy ho (tedy pokud vám nebyl při nástupu na dobu určitou přidělen dle firemních pravidel). Mentor je ve většině případů osoba starší, tedy jaksi odchovaná i jinou dobou, tím nemyslím nutně období před sametovou revolucí, ale ony i ty devadesátky byly kvalitně turbulentní. A důvěra lidí v jiné lidi dostala dost na frak.

Mentoring v širším smyslu zahrnuje i jisté druhy kurzů osobního rozvoje, kdy se vedoucí kurzu může nazývat kouč, duchovní vůdce či mentor. Já ale budu psát o pracovním mentoringu.

Taktéž, což zmiňuje i kniha a já jsem zažila osobně, tak mentor muž a mentorovaná žena nemají rozhodně takový volný prostor jako dva muži v tomtéž vztahu. Jsou situace, kterých se jako žena buď vzdáte, nebo se připravte, že je okolí bude soudit přísně a v závěru vám zlé jazyky ublíží. Mentorů klidně můžete mít více, taktéž jsem si vyzkoušela a je to přínosné. Ve srovnání s kamarádkou, která měla mentora jen jednoho, za to ženu, jsem měla i s dvěma muži kapku omezené možnosti. I tak jsem dodnes za své mentory vděčná, že si mě vybrali a vzali pod svá křídla a mnoho mě naučili.

Před časem jsem si vyhlédla trochu proti pravidlům svého dalšího mentora v práci, i když to tak úplně proti pravidlům není, protože ten vztah je do jisté míry placený – finančně (aby nedošlo k mýlce :D ). Běžný pracovní mentoring placený není, resp. neplatí za něj mentorovaný, ale např. zaměstnavatel ve formě odměny, nebo vůbec nikdo. No, můj nový „mentor“ mě ovlivnil neskutečně. Obrátil mi na ruby doslova mozek, tři měsíce jsem byla z něj v transu a změnila řadu věcí. Po dlouhé době někdo, kdo mě nutil přemýšlet, jít dál, podívat se na věci ze širšího pohledu, víc do hloubky. A vím, že moje šance být jeho skutečným mentee jsou velmi malé, ne po pravdě nejsou žádné, jelikož jsem v jeho očích doslova štěně, jsem žena, jsem jiného pracovního postavení než on a přesto… mě inspiruje a svým způsobem vede dál. Tím chci říct, nesmutněte, když si vás nikdo nevybere, či vám zaměstnavatel nedopřeje mentora automaticky, vyberte si klidně někoho vy a v rámci možností a nenápadnosti si z něj udělejte mentora tajně ;) I tak vám může být přínosem. V ČR si prostě stále musíte pomáhat, jak to jde.

Naproti tomu sponzoring přátelé, tak to je čistá lobby. Osobně myslím, že je to věc báječná, nezbytná pro raketový posun v kariéře, ale osobně jsem takovou bytost (sponzora) neměla. Ale mám kamarádku, která získala velmi kvalitního mentora a sponzora v jedné osobě a můžu říct, že se sponzorem pak dokážete opravdu velké věci za podstatně kratší dobu.

Jinak v pracovním prostředí sponzoring znamená vztah dvou osob, kdy jedna, tzv. sponzor lobbuje za zájmy, postup, prospěch té druhé osoby. Opravdu často je sponzor a mentor jedna a ta samá osoba. Tady je to o něčem víc, než dobré radě, než o odborné konzultaci ohledně pracovního problému, který aktuálně mentorovaný řeší. Sponzor je někdo, kdo se u vedení přimlouvá, aby právě vám byly svěřeny zajímavé projekty, důležití klienti, zakázky, zajímavé pozice, povýšení. Někdy je přímo i on uděluje. Opět pro ženy, které si neumí příliš často říct příhodným způsobem o něco „navíc“, je tahle osoba k nezaplacení. Doslova za ně udělá tu „nepěknou a neoblíbenou práci“ a tím je „říct si“, přesněji se dožadovat, že…

Mentor je určitě krok první, kdy vaše zpravidla mladé (či na pozici nové) a tedy ne moc sebevědomé „já“ utěší, pochválí a buduje tak ve vás právě to zdravé, hezké, zářivé sebevědomí, takže nemusíte být ani zakřiknutá puťka, ani uštěkaná hysterka.

Sponzor je o level výš, jeho existence kapku chrání od nemoci zvané „ostré lokty“ (nepleťte si prosím s tenisovými lokty ;) Tohle je nemoc, kterou mladé ženy, zvlášť když jsou hodně cílevědomé a ambiciózní, někdy trpí. Tahle nemoc jim bere hlavně tu ženskost. Nemyslím tu „ženskost“, že obličej mají pěstěný kvalitní kosmetikou, vlasy jak z magazínů, na nožkách lodičky od renomované značky, kabelku známého módního domu, seriózní, kvalitní, drahé oblečení a ve volném čase jsou dostatečně cool a sexy (a beztak působí spíš jako sedmihlavá saň.) Myslím tu podstatu. (Nejsem zrovna na nějaké ty řeči o vnitřní bohyni, já jsem spíš praktik, ale ženy dnes dělají hlavně chybu v tom, že se snaží doslova napodobit muže a tak trochu v sobě tu „ženu zabít“.) Přitom být „svá“, být žena, může nakonec znamenat velký přínos.

Krásný příklad z praxe – když jsem se učila řídit auto, můj otec mi řekl: „Ženy uvažují jinak, Ty uvažuješ jinak, nesnaž se pochopit, jak řídí muž, nesnaž se ho napodobit, nauč se svůj vlastní ženský způsob, tak jak máš k tomu vyvinutý mozek a schopnosti.“ Nebylo na tom nic degradujícího. Je potřeba si připustit, že muži mají lepší prostorovou představivost, ale ženy mají často lepší paměť. A x dalších rozdílů. Ženám vyhovují jednoduché návody. (Muž návody nečte zásadně.) Ženy neumí bohužel příliš dobře parkovat (já si to neodpustím). Často proto, že se snaží napodobit muže. Točí volantem zuřivě zleva doprava, dávají zpátečku a jedničku, popojíždí tam a zpět a to vše činí, aniž by skutečně tušily, co dělají a kam mají vůbec vytočené v tu chvíli kola. Nechápou, proč se jim nedaří auto zarovnat ke kraji apd. Kdyby se naučily jednoduchý návod, vykašlaly se na prostorovou představivost a smířily se s tím, že nemají ani penis ani představivost, tak parkují jedna radost. Jsou ale proti mužům víc opatrné, zbytečně neriskují, jsou zodpovědnější, takže mají své ženské předpoklady pro to, být dobré v řízení auta. Co na tom, že muži jezdí rychleji, častěji předjíždí, protože mají odhad pro vzdálenost a rychlost a taky víc riskují už z principu, když do cíle dojedou o 2 minuty dřív?

Přála bych si, aby si dnešní ženy vzaly z té ženské podstaty to dobré, aby si našly vlastní způsoby řešení, aby se nesnažily jen tvrdě kopírovat muže, protože tam kde je muž důrazný, tam je žena často hysterická, tam kde se muž zlobí za nesplněný úkol, tam žena vyčítá až do morku kostí. Prostě takové jsme. Zanechejme těch citových vydírání, manipulací a stavějme na tom dobrém v nás. Neomlouvejme své ječení tím, že chlapovi se to toleruje, když se údajně zdravě rozčílí. Žena má perfektní předpoklady pro komunikaci, mezilidské vztahy, klidné řešení problémů, žena je ve většině případů rozený diplomat, zvládá více věcí naráz. Proč bychom dneska musely být řvoucím ženo-chlapem, aby nás někdo bral vážně? Ta doba snad byla v devadesátých letech, tehdy si vysoce postavené manažerky nedovolily dorazit do práce ani v sukni, v kurzu byl kalhotový kostým, který připomínal nápadně mužský oblek a halil vše „ženské“ přes nohy od zadku až po prsa, zato zdůrazňoval široká ramena. Nebo už si nepamatujete, v čem chodila oblečená Dana Scully ze seriálu Akta X? ;)  Mikádo byl největší odvaz, co si jako žena-vědec v mužské společnosti mohla tehdy dovolit.

No, snad najdeme rovnováhu…  (A snad se mi dnes podařilo vysvětlit, že moc a moc fandím všem ženám, protože jsou úžasné a že je mi líto, že nevyužívají svůj skutečný potenciál, ale naopak ho napodobováním nenapodobitelného mužského principu spíš v sobě ubíjí.)

A taky chci říct, že bych chtěla být tak skvělá a nad věcí jako všechny ty staré ženy, co znám, ale dřív než zestárnu ;)

A poslední věc, knihu od Sandbergové jsem si původně koupila proto, že jsem si chtěla přečíst o tom, jak efektivně skloubit práci a dítě. A myslím, že by si vážně tu knihu měli přečíst i muži. Já tedy rozhodně neřídím Facebook jako Sheryl, ale moje práce jaksi nevypadá na spokojených 12let mateřské dovolené, jako u některých maminek v mém okolí. Už jsem si práci v kombu se starostí o malé dítě zkusila, je to náročné, takže dobré rady a postřehy zkušených se vždy hodí ;) I pro ten obyčejný běh domácnosti.

Rozhodně jedna její rada mě o dost posunula: „Hotové je lepší, než dokonalé.“ ;)


Co vy a role ženy? Případně kniha Opřete se do toho? Povídejte, pište… cokoliv ;) Klidně i o vašich zvědavých sousedkách :D

Děkuji moc za komentáře, dělají mi vždy velkou radost.
Vaše Iwi

čtvrtek 15. ledna 2015

Králíčkův mix – tipy na knihy, filmy, dokumenty...

Tohle je takový aktuální myšmaš toho, co mě zrovna baví, nebo láká…

Něco už jsem zmiňovala i na FB stránce, ale ne každý ji sleduje, tak to tady jen shrnu ;)

Jdeme na to.

Rozhodně jsem ráda, že jsem konečně mohla vidět dokument Magický hlas rebelky, který je o Martě Kubišové. Svět obletěl v roce 2014 a režii i scénář má na svědomí Olga Sommerová. Jestli vám utekl jako mně, rozhodně doporučuju mrknout na něj dodatečně. Bylo zajímavé si poslechnout samotnou Martu (člověka i některé věci překvapily a uvědomí si, že to zkrátka v té době byla mladá holka, nikoliv starší, životem poučená žena – což nemyslím vůbec zle), sama popisuje, jak vnímala všechny události, nejen ty politické, ale i ze soukromí jako byla ztráta dítěte a jiné životní rány. To že si s ní osud krutě zahrál je už známo, ale některé detaily a absurdity jako předávání zlatého slavíka tajně za zavřenými dveřmi dokreslí obrázek doby do detailů. Člověk si uvědomí, jakou vlastně měla totalitní mašinérie sílu a jak dokázala ze dne na den člověka semlet.  

Když jsme u těch dokumentů, další zajímavý, který jsem nedávno viděla je o paraglidistce Ewě Wisnierské, která během bouře v roce 2007 měla velké štěstí, jako jediná přežila pobyt ve stratosféře. Neuvěřitelný příběh. Čím víc o tomto sportu vím, tím je to větší šok. Dokument, s názvem Zázrak v bouři, je možné shlédnout zde na youtube: KLIK .  

Už jsem zmiňovala, že paragliding je u nás doma tak trochu rodinný sport, protože pan M. víc než 10let lítá závodně a já se zase ráda vozím v tandemu a čučím na svět z výšky. Já sama nelítám. Mám totiž dost rozumu a vím, že lítání jde ženským fakt ještě o kus hůř než parkování (zkuste si někdy na pár hodin sednout na kopec a dívat se na piloty – poznáte to i okem laika), takže jsem si odpustila klasické lehce vyděračské postupy některých partnerek paraglidingových pilotů, které trvají na tom, že když chce chlap lítat tak nějak i ve vztahu, tak jí musí koupit též padák, nebo-li spisovně křídlo. Tedy nejen křídlo, ale komplet výbavu. Paragliding je krásný, ale dost drahý sport, dobrá věc tam snad nejde pod 10tis, ale spíš si nachystejte 20tis. Výhodou je, že chlap, který lítá se nebude pozastavovat nad cenou kabelky v řádu x tisíc, chápe, že každá sranda něco stojí ;)

Osobně netoužím mít doma dalších 15let „peřinu“ (začátečnický padák), která jen bude zabírat místo a kterou s bídou vytáhnu na kopec jedno do roka.

Ale zpět k filmům…

Další je film, který jsem taky viděla až trochu v časovém skluzu. Název filmu zní: Nechápu, jak to dokáže. V hlavní roli Sarah Jessica Parker. Jak člověk vidí tuhle kombinaci, tak to automaticky odsunuje jako otřepané klišé ze všech stran, což jsem udělala nejdřív i já. Super Carrie – co dodat, že? ;)

Ono totiž „Superwoman“, která zvládá všechno a ještě s úsměvem, to je prostě téma doby. Nebo fenomén doby? A kapku to už leze na nervy. Tohle je ale nakonec příjemná oddechovka. Rozhodně vás nepovznese do nějakých filozofických výšin, ale jsou tam vtipné okamžiky, které prostě zná každá vytížená ženská. Film něžně ukazuje, že ta dokonalost je jen zdánlivá, že všichni jsme jen lidé. Což je dobré poselství a v dnešní době i důležité.

Dneska je totiž hodně IN prezentovat svůj báječný, pestrý, vysoce interesantní život na nějaké té sociální síti. Nenechte se stresovat jinými, kteří každý den postnou krátkou zprávu s jednou vystylovanou fotkou a vy získáte pocit, že dotyčný člověk snad ani nespí. Stíhá všechno -  deset prací, k tomu možná i pět škol, mluví 12ti jazyky a dalších 5 se aktuálně učí, každý týden obletí třikrát zeměkouli dokola, jeho domácnost je nonstop jak z livestylového magazínu, do toho stíhá akce s kamarády, přečte za týden deset knih, shlédne 20 neuvěřitelných dokumentů, naposlouchá stovky podcastů, do toho pravidelně peče, vaří, smaží líp než Zdeněk Pohlreich. Tedy pardón, nesmaží, protože ke všemu stíhá sledovat nejnovější výzkumy ohledně složení stravy a vlivu na zdraví (a k tomuto téma přečte minimálně jeden světový bestseller týdně), samozřejmě cvičí (cvičí zásadně tu novou a nejstylovější metodu), jeho šatník je velký a stylový, polička z koupelny vypadá líp než kosmetická rubrika z Elle a jako třešnička na dortu je, že jeho veškeré vztahy jsou naprosto báječné a harmonické, přes rodiče, děti a manžela až po tchýni, se kterou jsou prakticky jako sestry ;)

Nic proti lidem, co žijí tzv. na plný plyn, je to super, ale netrapte se tím, že máte třeba volnější tempo (ono to virtuální zdání fakt dost klame), nikdo není dokonalý. Jeden post ani zdaleka neodráží realitu všedního dne. A pod povrchem se skrývá víc a není všechno jen v růžových barvách a se zlatými nápisy. Sama jsem si to kdysi vyzkoušela „jet na plno“ a dodnes mám kolem sebe několik takových osob, které se snaží zvládat vše, a jediné, co můžu říct - člověk se častěji cítí jako křeček běžící v kolečku, než jako superwomen. A proto bylo fajn se na ten film mrknout ;) (Jinak nic proti ambicím a plnému nasazení… fandím všem, jen to zkreslování reality mi leze kapku na nervy, někdy…)

Další tip je film Fotograf, který aktuálně běží v kinech a popisuje volným stylem život Jana Saudka. Hlavní roli ztvárnil Karel Roden, který nám zraje jako víno a natáčí jako čert – což je jedině dobře, neb Karla Rodena mám moc ráda nejen jako herce, ale i jako osobnost, je lidsky tolerantní, přemýšlivý a jako herec je profesionální a dokáže se vžít do role bez zábran, což se cení. 

Jana Saudka mám ráda pro ten jeho zvláštní smysl pro humor i proto, že je v jistých ohledech snob a přesto se dokáže zakecat i s popeláři v jejich ulici. Hrozně se mi líbil jeho původně navrhovaný název filmu „Staré prase a mladá svině“. To prostě vystihuje pointu příběhu naprosto dokonale ;) Současný, dost klasický název Fotograf, je dílem paní režisérky Ireny Pavláskové.

Jako umělce ho obdivuju, neb to je skutečně Pan Fotograf, který rozhodně nefotil stylem 1500 snímků na digital a pak se z toho něco v počítači vybere, upraví, vylepší, zachrání... Všechno hezky manuální práce a citlivé oko. Foceno na opravdu staré foťáky. Je vtipné, že nejznámější fotky vznikly u zdi, ve které praskl odpad a prosáklo to omítkou... V 90tých letech, kdy se stalo davovou záležitostí mít doma v obýváku zarámovaný plakát Saudka, neb platit za originál fotky, na to byl Český člověk dost lakomý (Saudek slavil úspěchy daleko víc v zahraničí než u nás), tušil málokdo, že se rozplývá blahem nad sra…. Doslova. Slova samotného mistra ;) 

Pokud pomineme zeď s odpadem, velké zadnice a hlavně opravdu kvalitní bobry, dostaneme se k fotkám ze 70tých let, které byly opravdu cool. Protože fotka lahve Coca-coly v normalizačním Československu prostě cool je už z podstaty věci, že jo.

Jinak o jednání Sáry Saudkové nechť si udělá obrázek každý sám….

Pak tu máme nějaké ty knižní tipy, to už vezmeme rychle, podrobnější recenze budou časem.
Takže zaujalo mě a hodlám číst:

Vzkvétání, autorem je Martin Saligman
V knize řeší zajímavé téma, tzv. FrenemyTo je výstižné anglické slovo, které spojuje přítel (friend) a nepřítel (enemy). Frenemy, tedy frenemies jsou lidé, kteří se tváří jako naši přátelé, ale ve skutečnosti nevynechají jedinou příležitost, aby nám nějak ublížili, ponížili nás, nebo pokazili radost. Frenemies mohou být nejen přátele jako takoví, ale i rodina, známí… Člověk si to často ani neuvědomí, že má v okolí někoho, kdo jej takto psychicky vyčerpává a lečí si na něm své vlastní komplexy. Protože frenemies s vámi vždycky tak trochu soutěží a nikdy nedovolí, aby jste vy byli tím vítězem, když už nic, alespoň vám pokazí radost z dosažení cíle. Taková moderní psychologie, osobní rozvoj – to mě zkrátka baví, takže na knížku se těším.

Taky se těším na Moudrost psychopatů, autorem je Kevin Dutton. Kniha by se měla zajímat tím, nakolik je si podobný mozek běžného člověk a psychopata, tedy např. skvělého chirurga, který ovšem postrádá empatii a sériového vraha. Lidský mozek mě fascinuje, osobně zastávám názor, že psychologie klouže tak trochu po povrchu, psychiatrie řeší projevy nemocí, ale neurologie dává odpovědi na to, proč k tomu či onomu vůbec došlo. Až přečtu, napíšu víc. Tohle berte jako tip, že to nemusí být vůbec špatné, pokud vás takové věci zajímají.

Krátký článek na tohle téma, ovšem se starším datem, najdete i na oslovi.cz právě ZDE.

Na závěr jeden zajímavý kurz s názvem www.rozectise.cz. Rychločtení je taktéž hodně diskutované téma. Pokud člověk čte hodně, určitě se taková schopnost hodí. Osobně jsem zkoušela rychločtení e-knih přes telefon, kdy si nastavíte rychlost a jedete. Není to špatné a člověk čte daleko rychleji, než když sleduje klasicky text. Ale je pravda, že u volnočasového čtení jsem měla pak občas pocit, jako když jdete do cukrárny na nějakou dobrůtku, kterou pak do sebe honem rychle naházíte a spěcháte zas někam dál. Jestli jsem měla pocit skvělého výkonu? – jistě, nikdy jsem nečetla rychleji. Jestli jsem měla pocit relaxu? – tak ten bohužel s pocitem super výkonnosti zmizel. Tolik k rychločtení ve volném čase, které mě ale i tak láká, neb v práci bych určitě snesla zdokonalení.

To je zatím všechno, neb vás nechci zahltit.

Při psaní tohoto článku jsem zjistila, že krátké texty mi evidentně moc nejdou ;)

Klidně napište do komentů, na co se těšíte zase vy, nebo co vás v poslední době třeba zaujalo, nebo jen co stojí zkrátka za pozornost – inspirace není nikdy dost ;)

Vaše Iwi


Všem děkuju za komentáře, moc mě těší si je číst ;)


středa 14. ledna 2015

Destrukce jako forma umění (aneb povídání o Destrukčním deníku)

Nejsem rozhodně žádný stoletý profesor umění, ani odborný kritik, který snědl moudrost světa, ale umění miluju celou svou duší ve všech možných formách od klasické krásy až po bizarní šílenost, to jen tak na úvod k tomu všemu, o čem tu dneska budu psát. Myslím, že umění všeho druhu k životu potřebuju stejně jako vzduch.

Už jsem se na FB trochu zmiňovala, že momentálně mám zase období skupovaní knih, kdy každou skoro každou volno chvilku, kterých teda zas tolik zrovna není, buď šmejděním v knihkupectví, nebo po knihách slídím na netu. Při těchto mých výpravách jsem znovu narazila na Destrukční deník od Keri Smithové.

Pokud jste se nesetkali zatím s touhle „knihou neknihou“, jedná se o knihu, která je vlastně určená k destrukci, obsahuje návody, jak knihu máte postupně „ničit“ a projevovat tak svoji kreativitu, až se stane jakýmsi osobním dílem. Pokud milujete prokleté básníky a možná i moderní formy umění, kdy v destrukci vidíte možnost uměleckého vyjádření, je tohle zajímavá forma zábavy.

Zní to šíleně?

Asi kapku ano, ono se člověk asi musí dostat do jistého „stavu mysli“, aby tyhle věci vnímal, tak jak možná autor projektu zamýšlel, že ničení knihy je vlastně krásná věc, nebo alespoň výsledek toho ničení může být krásný.

Upřímně moje „klidné, spokojené a konzervativní já“ tohle asi moc nedokázalo nejprve ocenit, nebo ano – originalita se cenila, ale nemohla jsem se dlouho přenést přes myšlenku, že „ničím knihu“, protože já mám knihy ráda, což asi už tušíte.

Ale stačí se posunout do trochu jiného období a věci můžou být jinak……

Klasik říká, že utrpení a vůbec jakékoliv negativní emoce jsou pro uměleckou tvorbu to nejlepší, protože dělat hezké věci dokáže sice i spokojený člověk, ale mít skutečnou potřebu ventilovat své pocity má spíše člověk s negativními emocemi. Možná právě ty negativní emoce, které se derou na povrch s větší vervou, pak dávají konečnému dílu větší sílu. Jsou silnějším hnacím motorem, než je čistá spokojenost a klid.

No, záleží asi na každém, jak to vidí…

Ale ať už vezmu někoho jako Božena Němcová, nebo Niccolò Machiavelli, nesmrtelnost jim zajistila díla, která napsali v největším zoufalství a stresu. Yoko Ono uchvátila Johna Lennona právě tak. Při své výstavě, kde ventilovala svoje negativní emoce z dění ve společnosti. Jan Saudek nafotil své nejlepší fotky v době, kdy dřel jako nespokojený dělník v socialistickém Československu. A tak bychom mohli pokračovat přes film, fotky, básníky, malíře…

Malíř Claude Monet vděčí za svoji nesmrtelnost oční chorobě, která mu ubírala ke stáří sil a udělala z něj dost nevrlého a arogantního dědka, který svět viděl jinak (a to doslova) a taky měl velkou potřebu světu a ostatním umělcům dokázat, že je dobrý, možná dokonce nejlepší (on si myslel, že je nejlepší, jak jinak). No, díky bohu za tu jeho nasranost, protože skrze tu vznikla ta nejlepší díla a dnes máme knihkupectví plné krásných plakátu, kalendářů… Zkrátka Monet do každé rodiny ;) Nemluvě o tom, že naštvaný a nemocný Monet svou tvorbou odstartoval vznik jednoho zcela nového uměleckého směru (impresionismu) a inspiroval tak mnoho dalších umělců.  


Tak to bychom měli ty negativní emoce… a potřebu je ventilovat.

Jednou z oblíbených forem ventilace nervového vypětí či jiných negativních emocí je destrukce jako taková. Jednoduchá a tradiční metoda jak se zbavit stresu, přetlaku. Kdo nikdy nerozbil ve vzteku žádné nádobí jako Rudolf II., ten neví co je pravý vztek ;)

Vzpomínám na kolegu z bývalého zaměstnání. Dělal práci, kde se chyby neodpouští, kde perfekcionismus je standardem, tlak okolí a stres na denním pořádku a kde se vyžadují nervy ze železa (nebo alespoň na tom místě v té době to tak bylo).

On byl klidný, absolutně introvertní, inteligentní, pečlivý a mimo jiné mě toho hodně naučil, jelikož se stal mým mentorem (o mentorech si dáme článek někdy příště).

Byla jsem z toho jeho perfekcionismu a klidu hlavně ze začátku někdy úplně vedle sebe, přišlo mi to jako nedosažitelný ideál. Byl jako socha, s kterou nepohne ani uragán.

A pak jsme se sešli jednou v kuchyňce, on tam došel s velkou hromadou papírů, které nesl ke skartaci. Jak tak rval ty papíry ručně na kusy a házel je pak ještě do skartovačky, začal si to hrozně užívat (to byla změna proti té jeho standardní poker face), začali jsme si povídat, nakonec jsme se tak rozjeli v zábavě, že nás bylo slyšet až na hlavní schodiště. Tamější ticho jak v katedrále protínal náš smích. Z pohledu vedení jistě neslýchaná drzost, neb v půlnočním království se nesmí smát ani zpívat. ;)

Pamatuju si, jak mi tenkrát vysvětlil, proč mu přijde trhání papírů, skartování a likvidace taková zábava. Jelikož to byla jediná destruktivní činnost, která na jeho pozici byla oficiálně povolená a při které se mohl uvolnit během náročného dne a upustit páru. Možná triviální hloupost…… ( a možná taky jistý pud sebezáchovy?)

Kdo ví…

Každopádně já mám svoji práci ráda, ale momentálně mezi hlavní rysy patří vcelku vysoké tempo a navíc se vyžaduje tak trochu nezlomný optimismus, klid, perfekcionismus. O časové náročnosti ani nemluvím. Nejsem ale nešťastná, baví mě to a já miluju ty stavy, kdy doslova plivu krev, protože nejlepší výkony podávám prostě pod tlakem, nadopovaná adrenalinem, vždycky jsem byla taková, miluju, když to má zkrátka švih, jen tu narůstá ta vnitřní potřeba někde se pak uvolnit. Tvořit něco, bez zábran, kde nejste sešněrovaní přísnými pravidly jako ve svěrací kazajce, kde je to naopak jen a jen na vašem osobním citu, kde je vše povoleno.

Od malička jsem ráda kreslila. Nejsem žádný Picasso, jen mě to jednoduše baví. Na klasickou malbu mě ale příliš neužije, nějak mi nevyhovuje ta neskladnost té činnosti jako takové a taky časová náročnost. A takové ty DIY projekty mě příliš většinou nelákají. Ale kreslení mi poslední dobu opravdu začíná chybět. Mám chuť si zase něco načmárat, jen tak pro zábavu. A taky mám chuť zkusit tvořit něco nového, jiným způsobem, bez zábran a pravidel, zkrátka uklidnit svou rozháranou duši předávkovanou adrenalinem.

A tak se možná ze mě stane ničitelka knih, tedy knihy, té jedné – primárně k tomu určené a třeba tyhle malé denní radosti v podobě kreslení a ničení deníčku uspokojí moji touhu ;) A možná mi přinese i poznání nových pocitů, kdo ví…

Svatý Petr pravil, zkusit se má všechno a u toho dobrého setrvat ;) Tož tak…

PS: A když jsme dneska tak u toho umění, prozradím vám, že hrozně ráda od malička chodím do galerií, dokážu se hodiny dívat na obrazy, fotky, sochy… a baví mě to :D
Naprosto chápu posedlost Christiana Diora, který obrazy miloval a původně se živil obchodováním s nimi (nebo bych spíš řekla, že je jen skupoval a těžko se loučil s každou krásou ve svém životě.) Já svůj první obraz koupila v galerii, když mi bylo pět let. Naštěstí personál galerie byl velmi vstřícný a měl pochopení pro fanoušky umění všeho věku, takže z toho vznikla veselá rodinná story, taky jsem samozřejmě měla kliku v podobě babičky, která umění milovala (a neváhala za něj pustit chloupek) a též jsem měla chápavou mámu, která respektovala, že její dítě je stejně trefené jako její matka.

Byl to paradoxně nejdražší obraz, který jsem si kdy z galerie pořídila (to bude asi tím, že ho platil tehdy někdo jiný :D

Co vy a umění? Máte rádi? Knihy, fotky, obrazy, filmy, divadlo, hudba? Potřebujete k životu? A co Destrukční deník? Povídejte – piště… o čemkoli … ;)

Děkuji všem za komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

Vaše Iwi