Orthorexie, bigorexie, drunkorexie – nové druhy poruch příjmu potravy + tip na dokument 

Termín Orthorexie poprvé použil už v roce 1997 Americký lékař Steven Bratman, který byl na počátku velkým zastáncem zdravé výživy a vůbec zdravého životního stylu, ale po čase, kdy sám pozoroval, kam se taky může člověk díky extrémnímu zájmu a extrémním pravidlům v této oblasti dostat, začal na nové nebezpečí sám upozorňovat.

Názory na Orthorexii se různí, ale v podstatě se shodují na tom, že pacient je extrémně fixován na zdravou stravu.

U této poruchy (stejně jako u dalších) dochází k postupnému vývoji, kdy od úvodních fází jako přecházení na zdravou výživu, vegetariánství, veganství, vitariánství a samozřejmě vynechávání různých chemicky upravených potravin, vyhledávání potravin pouze a jen v biokvalitě a ze specializovaných bio-vita-obchodů, vede až k extrémním obsesivním stavům, kdy na jednu stranu člověk není schopen prakticky řešit už nic jiného než jídlo, jeho složení, jeho přesný původ, případně jeho škodlivost a současně vede i k fobiím, tedy nekontrolovatelného strachu z kontaminace potravin třeba jen špatným vzduchem a či strachu z poškození vlastního zdraví, když sní nevhodnou a nebo vůbec nějak chemicky upravenou potravinu.

Vede to samozřejmě k tomu, že na jednu stranu člověk už nezvládne chodit ani do práce, protože shánění a příprava jídla mu zabere prakticky celý den a na druhou stranu to vede k extrémní podvýživě, protože pacient se stává přísnějším a přísnějším, až nakonec sám sobě nepovolí jako bezpečné vůbec nic. Je to paradox, protože lidé, kteří řeší celý den jen a jen zdravé jídlo, nakonec mohou umřít na vyhladovění.

Co vůbec tuhle poruchu způsobuje? Samozřejmě touha po zdraví a dlouhém životě (což by mohlo být chvályhodné – jenže nic se nemá přehánět), ale také to může být třeba touha být štíhlí a atraktivní (k čemuž nás dnešní doba někdy dost tlačí – o velkém tlaku třeba na zpěvačky, herečky, modelky, moderátorky, nebo samozřejmě i muže v těchto profesích ani nemluvě.) Zkrátka Oprah Winfrey je jen jedna… Ostatní musí pořádně cvičit a nežrat, neb špeky se netolerují. Stačí se podívat na oblíbené rubriky každé léto „ Celebrity a celulitida“, které i moje kamarádky nadšeně sdílí.

A tady vzniká kolotoč. Protože obecenstvo svým přísným okem často známé osoby, které živí jejich vzhled (z větší či menší části), tlačí k tomu, aby byly perfektní, a pak se my ostatní smrtelníci taky snadno začneme honit za bludem věčného mládí a dokonalé krásy, který je podpořený „vyfotošopovanými“ fotkami, kdy často „dívky z plakátu“ připomíná spíš kus plastu, než živé tělo.

K příčinám ale patří i další věci jako vrozený perfekcionismus, nebo skrz poruchu probublá na povrch jiný psychický problém.

Což je podobné jako u anorexie – samotný spouštěč není nutně tou skutečnou příčinou. Např. hloupá poznámka kluka ohledně tělesných proporcí dívky může spustit problém, ale např. tlak přísných rodičů je to, co opravdu vedlo ke vzniku a taky pak dlouho udržuje status quo.

Další zmíněnou poruchou dnešního článku je bigorexie, lékaři někdy nazývána jako muskulární dysmorfie nebo také Adonisův komplex.

Oproti Orthorexii, která se klidně může vyvinout i bez nutné potřeby potravinových doplňku a cvičení, u Bigorexie právě extrémní cvičení a nadměrné užívání potravinových doplňků vede ke vzniku onemocnění či poruchy, chcete-li. Neb ani lékaři nejsou v označování dnes zmíněných třech poruch/nemocí jednotní. Nemoc, nebo porucha – je to vlastně ve výsledku nepodstatné – protože důležité je jen jedno – jsou to závažné problémy, které ohrožují život takto zasaženého člověka.

Bigorexie se ale nejčastěji řadí do skupiny poruch příjmu potravy. Jedná se o chorobnou posedlost vlastním tělem, touze po dokonalosti a taky (a to hlavně) touze po dostatečném množství svalové hmoty (ovšem dostatečné se zde rovná pojmu extrémně nadměrné.) Často postihuje muže, kulturisty a bývá přirovnávána k protikladu anorexie (která je zase spíš nemocí modelek), kdy anorexie je touha po štíhlosti, hubenosti a minimálních tělesných mírách, naopak bigoretik touží po tom, být konečně „pořádný kus namakaného chlapa“.

Vede to od rizik jako je poškození pohybového aparátu nadměrným přetěžováním při cvičení přes závažné poškození organismu různými – né vždy ke zdraví šetrnými doplňky (zdravíme steroidy) až po smrt. Ale i běžné doplňky, které obsahují bílkoviny a aminokyseliny, mohou při dlouhodobém a zvýšeném množství znamenat velký problém, protože extrémně zatěžují játra a ledviny. Na to je dobré myslet i při různých dietách. Kdy se dnes často bílkoviny vynáší do nebe.

A „nanebevzetí“ zažívají i zvýšené dávky vitamínu – známe hype dnešní doby – infuze vitamínu C nitrožilně. Před lety se začaly používat k léčbě rakoviny, kde obecně „kyselé“ složky mají pozitivní vliv na vývoj nemoci – u některých typů nádorů. A jistě jsou šetrnější než třeba klasická chemoterapie či ozařování, to ale neznamená, že nejsou vůbec škodlivé, zvláště při takové intenzivní a třeba i opakující se kůře a to i přesto, že krátkodobě znamenají jisté zlepšení např. v oblasti únavy.

Já vím, že dneska si to dávají „celebritky“ místo energeťáku. Ale věřím, že ostatní smrtelníci před tím, než si nechají něco píchnout do žíly, aniž by je k tomuto rozhodnutí vedla smrtelná nemoc, tak přemýšlí.

Jestli pochybujete o tom, co dokáže zvýšené Céčko, tak si kupte morčátko. Morče má v tomto ohledu stejný metabolismus jako člověk, neumí si tento vitamín vyrobit, ale přesto ho potřebuje ke svému životu a zdraví a bez něj umírá – poměrně rychle, stejně jako člověk. Pokud ale budete dlouhodobě morče dopovat zvýšenými dávkami Céčka, zemře vám předčasně taky a to právě na selhání ledvin. Stejně jako člověk.

Jako ve všem, přátelé – i zde platí všeho s mírou a hlavně s rozumem.

Ale zpět k bigorexii…

Kulturisté často mají v době soutěží v těle jen asi 3% tuku, což samozřejmě vede k tomu, že orgány v dutině břišní nejsou chráněny tak jako u běžného člověka a taky s tím souvisí další různé komplikace, jako třeba velké přetížení pro srdce, dehydratace, srážení krve. Ve snaze vypotit tuk třeba častým, dlouhým a v každém ohledu extrémním saunováním, se vystavuje riziko embolie. Protože nedostatek tekutin vede k houstnutí krve a ve skutečnosti často člověk neumírá na žízeň jako takovou, ale právě na embolii.

Třetí a poslední do dnešní party je Drunkorexie.

Tohle je kapitola sama pro sebe. Týká se hlavně mladých žen kolem dvaceti let (dnes stále častěji i mužů). Podstatou je samozřejmě touha po dokonalých tělesných proporcích, ale zároveň chuť se bavit – a bavit se někteří umí jen s alkoholem. Ale aby si ten alkohol, který je našlapaný kaloriemi (zvláště panáky tvrdého, nebo míchané koktejly), mohli dát, tak se omezují v příjmu kalorií z jídla. Výsledek je kapku na budku. Samozřejmě, že na lačno se alkohol hůře vstřebává, ale zároveň víc zatěžuje organismus. Zejména játra (Zdravím cirhózu). Tím, že jsou lidé hladoví, tak vypijou taky toho víc.

Černé svědomí z toho, že ale do sebe dostaly beztak kalorickou bombu v podobě pěti panáků vodky, nezmizí ani díky hladovce držené přes den. Takže je potřeba kalorie spálit – tancem. Přichází taneční maraton v řádu několika hodin, jenže tělo je vysílené a unavené – je potřeba ho nakopnout a čím jiným, než energetickým drinkem.

Mix alkoholu a energeťáku, které otupí mozek i smysl, takže člověk je dost odolný/nevšímavý vůči bolesti, k tomu nastartuje srdeční tep do ještě vyšší frekvence, zvýší krevní tlak, tak takový mix může být až smrtelný. Lidé jsou ale snílci. Myslí si, že když se se srdcem či tlakem neléčí a jsou mladí (což se rovná v jejich mysli „prakticky nesmrtelní“), tak se jim nemůžu nic stát. Ale to že není slabost/choroba/defekt/šelest odhaleno neznamená, že neexistuje. Což zjistil i můj kamarád, který se po vodce se semtexem probral až v nemocnici. Štěstí, že „rychlou“ tady máme vážně rychlou a tak sanitka dojela včas.

No, netřeba příliš asi psát o marnosti boje těchto hladovějících, kteří po extrémním výdeji energie navíc a oslabeni těmi vypitými panáky ve svém odhodlání „nepřibrat ani gram“, po příchodu z akce doma vyluxují lednici v 9 případech z 10.

Obecně si myslím, že nejvíc nebezpečná díky své komplikovanosti je právě první zmíněná dnešní porucha Orthorexie. (Samozřejmě závažné jsou i dvě zmíněné další a obě mohou znamenat smrt.)

Ale Orthorexie je jiná v tom, že se těžko pacientovi vysvětluje, že i příliš dobrého škodí. Že je tak tenká hranice mezi dobrem a absolutní zkázou, kterou snadno člověk (zvláště pokud má k tomu dispozice) nepozorovaně překročí. Navíc se těžko z této poruchy dostává, když na každém kroku dneska stojí tři výživoví (a ehm často „rádoby“) poradci, v knihkupectví se na nás sypou knihy o tom, co všechno nás „zabíjí“ a jak máme vzít život do vlastních rukou.

Za sebe můžu říct toto – nemám ráda extrémy. Jsem zastáncem logiky a chladného úsudku a chcete-li v něčem i obyčejného selského rozumu. Knihy o medicíně a látkách působících na naše zdraví (ať už tím jsou léky, potraviny, nebo třeba různé vitamínové doplňky) čtu ráda cca dvacet let a budu je číst dál (a některé se určitě objeví i zde na králíčkovi), ale opravdu si myslím, že nic se nemá přehánět – a to navzdory, nebo právě proto, co jsem vše o tom už přečetla.

Nejsem ani zapřisáhlým odpůrcem zdravého životního stylu, ani jeho skutečně zapálený a nadšený fanoušek.

Víte, zájem o vlastní zdraví je super – ale pozoruju, že ta dnešní doba často všemi těmi radami, příkazy, zákazy a hrozbami v lidech naopak jen vyvolává větší stres a neurózy. Nebo třeba takové poruchy, jaké jsem vzpomněla dnes.

Jediné pravidlo, kterým se snažím řídit tedy je už zmíněné – s rozumem a s mírou.

A co vy a zdraví životní styl? Slyšeli jste už o těchto poruchách příjmu potravy? Povídejte, přehánějte ;)

Vaše Iwi

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždy velkou radost.

PS: Koho by zajímalo téma první poruchy příjmu potravy, tak odkaz na zajímavý dokument ZDE. Dokument je anglicky, ale jsou tam i české titulky. 

Knižní tipy aneb co aktuálně nosím v tašce

Není nad to si povinná čekání zkrátit čtením ;) Takže si pojďte popovídat o knihách, která sebou aktuálně tahám v tašce jako nomád.

Tenhle týden jsem díky čtecím pauzám navíc dočetla severské krimi-povídky a pokračuju Vyhnáním Gerty Snirch od Kateřiny Tučkové. A po cestě na pochůzkách jsem ulovila knihu od Kinga O psaní, kterou si chci přečíst už opravdu dlouho.

Začneme pozitivně. Kniha první – Temnější odstíny Švédska Krimi antologie je soubor povídek od různých autorů. Překvapivě se to čte samo. A byla to po Pařížské manželce, kterou doporučuju všemi deseti (a která by si zasloužila článek společně s dalšími knihami), opravdu skvělá volba.

Po Pařížské manželce totiž přišel čtenářský blok. Znáte to – kniha je tak skvělá, jste plní dojmů, v hlavě vám celý příběh ještě víří v živých barvách, ale vy už jste dočetli poslední stránku a nezbývá, než „jít dál“ a vybrat další knihu. A tady po první stránce každé další přichází jakési rozladění, protože nic není tak skvělé jako Paříž a povídání Pařížské manželky.

No, a pak jsem nečekaně našla následovníka právě v povídkách severské krimi. A můžu jedině doporučit – tedy pokud takový žánr je něco pro vás. Výhodou je, že si skvěle uděláte představu o mnoha autorech a jejich stylu, ale navíc povídky se čtou velmi rychle a snadno. Některé jsou spíš takové jakoby děsivé, nemohla jsem se ubránit pocitu jisté „duchovní podobnosti“ s Kyvadlem (autor: Edgar Allan Poe). Nebo možná bych je trochu přirovnala i ke Kingovým povídkám, které jsem četla před mnoha lety. Zkrátka napětí, mrazení, děsivost a brilantní zpracování. Nečekejte klasickou detektivku, ani zdaleka. Je to psychologické. U nás v rodině to zhodnotili slovem beznadějné, já to zhodnotila obratem „ze života“. (A život mi nepřijde beznadějný, ale asi už je ze mě kapku cynik ;)

Kniha druhá, která je opředená bájemi a mýty o skvělém díle, aneb Vyhnání Gerty Snirch. Vzala jsem ji z knihovny čistě z praktického hlediska, neb je lehká do tašky.

Musím se přiznat - O Kateřině Tučkové jsem jako o mladém talentu četla už dávno. Celkem mě zajímají informace, co na umělecké scéně nového - třeba nějaký nový talent a tak ;)

No, Žítkovské bohyně jsem držela v ruce asi tak 1000x, kousek vždy přečetla a nikdy mě to neinspirovalo k nákupu. Tohle téma by mi mělo být víc než blízké z mnoha důvodů, přesto mezi námi nepřeskočila jiskra.

Pak jsem si řekla, že dám šanci druhé oblíbené knize, která je prý lepší než bohyně... No, jsem tak někde v polovině. A musím říct, že na jednu stranu se to díky volbě slov a svým způsobem přátelskému stylu čte snadno. Nemá takový ten někdy těžkopádný způsob starých autorů. Je to vcelku cítit že to je mladé, svěží, lehké. Pak ale přichází místa, kde se to zbytečně motá, ve snaze vše vysvětlit, nacpat do jednoho odstavce… Což mě dokázalo dost rozladit. A pak tu máme to přeskakování časů. Je to únavné.

Nedávno jsem narazila na názor, že jen autor s velkým sebevědomím a pevnou vírou ve vlastní skvělý talent se pustí do přímé linie vyprávění a nemá potřebu si pomáhat přeskakováním. No, díky téhle knize jsem dost pochopila, co tím tenkrát kritik chtěl přesně říct. Jedna časová linie je sice zdánlivě příliš jednoduchá a nudná, ale pokud je příběh dobře sepsán, čtenáře u něj udržíte i bez berliček. A ano, po několika desítkách stran mě to přeskakování v čase, byť není tak časté, dost lezlo na nervy.

Dalším bodem je, že tuhle knihu naspala žena a ani pseudonym by tu skutečnost nezastřel. Hodně mužů (ale i žen) čtou spíše mužské autory. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Ale muži autoři většinou netonou v moři opisných slov, jdou k věci, nemeditují o věcech zleva zprava zepředu a zezadu a pak ještě 3x dokola a pozpátku.

Víc se drží faktů (což by u knihy, která si vybere nějaké historické období na základě skutečných událostí) mělo být snad i pravidlem, protože jí to dodá na autentičnosti a zároveň to podpoří hlavní příběh. No, nechci být přísná. Ale navzdory snaze o přípravu, na mě zatím dílo působí, že si autorka ukousla větší (těžší) sousto, než dokáže dobře rozžvýkat.

Pevně věřím, že za tím není stará známá touha čtenáře šokovat svým způsobem kontroverzním tématem, jakým bezesporu Sudetští Němci dodnes v ČR jsou.

Nebudu zatím vynášet definitivní ortel. Knihu dočtu a dám vám vědět, ale zatím asi musím říct, že jsem tedy čekala něco „víc“ a jestli na konci nebudu mít od knihy pocit poselství o skutečných hodnotách života, budu fakt otrávená naprosto.

Ale možná mám jen přehnaná očekávání, možná to srovnávám s podobně kontroverzními příběhy, které ovšem napsali sami aktéři příběhu a tak není problém s autentičností celku.

Tady mám někdy z postavy pocit, že je fakt neskutečná. Za dlouhá léta jsem četla několik skutečných příběhů Němců, kteří často i zcela neprávem doplatili na krutost poválečné pomsty v různých formách a některé příběhy mě opravdu zasáhly. Jistě nebyly to vyprávění, o kterých se píšou recenze jak na běžícím páse, často vyšly jen jako články v nějakém periodiku, přesto byly víc skutečné, než tento na každém kroku doporučovaný bestseller.  

Člověk si při čtení těch autentických vyprávění říkal, že opravdu je nejdůležitější (a někdy zároveň nejtěžší) neztratit lidskost, což je asi hlavní posláním takovýchto příběhů. Moje babička, která válku zažila, mi říkávala, že jediné platné dělení lidí je na ty dobré a méně dobré (nebo i zlé, dejme tomu). Ale jiné nemám smysl a je to cesta do pekel.

Vidím trochu problém i v tom, že už jsme s Gerdou skoro v půlce a tak nějak si ji nemůžu oblíbit (po otravném přeskakování děje je to druhá nejhorší věc, co se mi s knihou může stát – nemám ráda postavu – v tomhle případě je mi spíš jen lhostejná), děj beru jen jako oznámení událostí, s postavou to neprožívám (je mi vlastně trochu jedno, co se s tou nemastnou neslanou holkou stane, což je přece hrozné, ne?) Přijde mi totiž taková „plochá“, neživá, a já chci prostě kosti a maso v 3D. Skutečné děvče, které si můžu oblíbit a prožít s ní všechny útrapy a říct si, že to bylo nespravedlivé a možná i kruté a nelidské. Jenže tady žádné takové děvče pro mě není.

Přes podivné chvíle, kdy mám skoro chuť dát postavě facku (hrozné, že?), aby se probrala, se občas objeví záblesk hlubší myšlenky (a já se jí chytám jak tonoucí stébla). Třeba pasáž, která třeba poukazuje na to, že ty největší svině jsou vždy nastoupeny v první řadě a hájí své zájmy – nejdřív kolaborují s Němci a pak jsou po osvobození prvními, kteří jsou k Němcům až nepochopitelně krutí. Žel bohu i tohle ale Gerta rozleptá dalším nabalování nesmyslných úvah a postřehů a dalších x lidech, až to zadupe docela. A člověk ani moc neví, že tam něco takové (vcelku zásadního a zajímavého) vzpomněla.

No, byla jsem krutá a přísná – jak to tak teď čtu po sobě, ale vážně já se těšila na něco skvělé, svěžího, perfekcionistického a autentického se zajímavým tématem a zatím jsem víc než zklamaná.

Přesto pevně věřím, že autorka bude psát dál, vybrousí svůj styl k dokonalosti, začne si víc věřit a nebude tak přeskakovat, trochu víc nás zahltí přesnějšími fakty a nebude si na místo toho vymýšlet skrz postavy podivnosti a v budoucnu si pak přečtu něco, co mě fakt potěší už od první stránky – třeba jako ty brilantní severské povídky, kdy je jedna vedle druhé naprosto perfektní.

Je tedy všem jasné, že na Kingovo O psaní, které bude následovat po Gerdě, se těším jako děcko na Vánoce ;) Věřím, že tam je to sázka na jistotu.

Co vy a severská krimi? Případně co vy a knihy od Kateřiny Tučkové? Četli jste – líbí/nelíbí? Případně nějaké další knižní tipy od vás, co bych si měla přečíst? ;)

Vaše Iwi

Děkuji za milé komentáře, dělají mi velkou radost ;)

Virtuální morální kocovina?

Blogovým světem teď jede velká vlna virtuální morální kocoviny... jako by na blogování nemohlo být dneska opravdu nic hezkého, upřímného, či nedej bože přátelského. A jakoby dnes většinu blogů psali jen lidé s lobotomií.

Jakoby každý zakládal blog jen pro spolupráce jakéhokoliv druhu a vše bylo jen o penězích a už to nemohlo být o tom, že je to jen prostor pro lidi, které něco baví a chtějí si o tom "pokecat" ve svém volném čase. Sdílet svoje zkušenosti, radosti, tipy. Ať už je tím tématem cokoliv – třeba focení, kosmetika, nebo to je místo pro lidi, kteří se chtějí bavit třeba o knížkách, filmech.

Já sama dlouhé roky neměla v okolí nikoho, kdo by četl podobné knihy jako já a jsem dneska ráda za to, že na blozích „potkávám“ lidi, kterým se libí podobné věci a můžeme sdílet další postřehy, tipy, názory. Nejsem vyloženě sluníčkový člověk, ale nemám ráda hrabání se v bahně bez nějakého hlubšího významu, kterým by to hrabání mohlo přispět ke konkrétní změně k lepšímu.

Obecně takové hrabání má vždycky dva důvody – první, který je snad ještě i akceptovatelný (v některých případech) je jistý vnitřní tlak a nespokojenost jedince či skupiny. Tím, že věci vypustíte ven, tak si jistě ulevíte. No, ale pokud to jde pak do širého světa a vy si nechcete nasekat problémy, tak vynecháte zpravidla veškeré konkrétní (a tím pádem často nejpodstatnější) informace. A tak výsledkem není „změna systému“, ale jen vaše lehká úleva a možná pár lidem, až si to přečtou, zase svět přijde horší místo, protože věci jsou mnohem děsivější, než si mysleli a ještě k tomu cítí nejistotu, protože teď už fakt neví, komu věřit… (Ale v tomhle jim zase často takové články dost šikovně napoví… kde sedí ten „pravověrný bůžek“, ke kterému vzhlížet v těchto těžkých dobách).

Možná v té kosmetické sféře, neb tam začaly ty spolupráce dřív, tak je rozhořčení větší, ale třeba knižní blogy je rychlostí světla dohání. A jsem zvědavá, kam až vývoj dojde. Už teď jedou velmi ostré debaty (ne vždy konstruktivní), ale já třeba oceňuji otevřenost Tomáše Kaplana Fojtíka (jeho blog bookvy.cz ZDE), který je krutopřísný, ale upřímný jak v názorech na knihy, autory, nakladatelství a obecně na svět literatury. Má rozhled a nebere si servítky, což je ideální kombinace pro osobu, která chce případně i kritizovat (a nejen chválit.) A co nepřekousli mnozí ve FB skupině "Co čteme", která si bez aktivního admina žije tak trochu svým vlastním vývojem "do nikam".   

Konstruktivní kritika je totiž dobrá… ale debaty a volné příspěvky v síti, které vedou „do nikam“ už tak moc ne… byť se snaží kritizovat.

Když se tak dívám na ty debaty - evidentně teď vládnou často názory, že nové blogy (patrně všechny po roce 2010) jsou snad založené jen za účelem zisku a ty staré (založené před 2010) se nechají často dneska zaprodat taky... (Letopočty ohledně označení starý a nový se mohou debatu od debaty lišit).

Pak jsou tu údajně i výjimky, které ale nikdo nebude konkrétně jako třetí osoba jmenovat..... Skupinka výjimek je u každého člověka individuální věc a to podle míry negativismu (a třeba i vlastní zkušenosti). Jednoduše každý vidí ten poměr jinak. Někdo říká, že je jen „pár těch dobrých“ a někdo říká, že je těch „pár fakt špatných“.

Ale jmenovat nebudou nikoho. Ty špatné - neb nechceme přece "pomlouvat" – fuj, taková ošklivost přece! A ty dobré - ty se ochotně často označí individuálně, ale ruku do ohně už evidentně nikdo za nikoho v debatě nestrká...  

Otázka je, zda má pak taková obhajoba vůbec cenu a není jen ztrátou času a zda to pak není jen celé přihrávka na smeč do dalších debat, co jedou po netu, že „potrefená husa…..“.

Protože i kdyby zrovna byly fajn a je v tu chvíli jedno, o čem ten blog je (a věřím, že hodně lidí vede své blogy s láskou a pro radost), tak taková ohnivá debata není ani dobré místo, ani ideální čas k takové osobní prezentaci (či obhajobě?), neb kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, protože lidi to v tu chvíli nepřesvědčí, naopak to přilije olej do ohně už tak dost rozhicovaného davu, který potřebuje nutně a hned lynčovat – a je tak trochu vlastně už i jedno koho.

A tady se dostáváme k druhému důvodu, proč vznikají takové články a třeba i knihy, či reportáže. Podněcování k nenávisti se tomu říká. Zrovna podobný případ řeším a není to žádná legrace. Ale pevně věřím, že to snad opravdu ještě není s českými blogy tak extrémně zlé, že by motivem všech článků a debat bylo právě tohle. (Ale třeba česká média už na tuhle pod-úroveň v hojném počtu klesla.)

Na druhou stranu se už pár let bavím podprahovým bojem dvou blogerek, což mě tak udržuje „v kondici“ a nohama na zemi, že ta ženská blogosféra se příliš neliší od holčičího internátu ;) A taky že na věku tady fakt nezáleží… Tedy v tomhle evidentně ne. A i dospělé ženské se umí chovat jako patnáctky (všem rozumným patnáctiletým slečnám se tímto ale omlouvám, nechtěla jsem je tím srovnáním urazit.).

No, i na intru potkáte fajn holky a taky si někdo s někým nesedne a taky si provádíte pěkné kousky, o konkurenčním boji tolika „samic“ na jednom místě ani nemluvě. Jediným lékem jak to přežít, aby vám z toho časem „nejeblo“, je chodit s klukama na pivo ;) Což mi zůstalo dodnes.

Ale teď vážně - já chápu, že ve spoustě lidí pomalu bublá a probublává, že se prostředí českých blogů mění. Osobně to beru za přirozený vývoj. Stačí se podívat do zahraničí. Nežijeme ale v Matrixu, děláme si to sami. A znáte to – chceš-li změnit svět, začni u sebe.

Možná si říkáte, že se mi lehko tohle píše, když do toho tak nevidím. Ale ono je to tak, že do toho takhle hluboce ani vidět nikdy nechci a nic by se na tom nezměnilo. Nemůžu totiž změnit sebe. Zaprvé jsem introvert a na chození na akce mě neužije, stačí mi, že sem tam musím přežít nějakou v reálném životě. Třeba tenhle týden, fotografové, kamery – pro mě jako vyloženě peklo na zemi. Lézt pak dobrovolně někam, kde se to zrcadlovkama taky jen hemží, opravdu není můj sen. Já si dneska svého soukromí cením nadevše. Svých „patnáct minut slávy“ mám dávno za sebou a dneska jsem šťastná, že si můžu v klidu a bez pozornosti jiných jít třeba nakoupit. A kdo nezažil, ten možná nepochopí.

Taky si od lidí držím dost velký odstup, což je dáno zaprvé pracovními zkušenostmi a za druhé osobními. Díky tomu nemám o lidech iluze, ale navzdory všemu je mám opravdu ráda, protože na každém se dá najít něco dobrého. A proto s nimi i ráda pracuju.  

Takže – změnilo by se něco? Potkala bych na blogu či na akcích horší lidi než ve skutečnosti? Jde to totiž vůbec? Já s naprostým klidem už dneska můžu říct, že tahle hranice byla překonána. Takže překvápko by se nekonalo, jen maximálně další "hrubší zrnko do sbírky". 

Navíc já si fakt nemyslím, že je to takový smrtelný děs a k poblití....No, třeba ty kosmetické blogy - ruku na srdce, když Bioderma udělala první "oficial akci pro blogerky", tak bylo v blogosféře zrovna tak „nablito“, jako zvrací hromadně někteří dneska.... Ono se i v těch začátcích dá dohledat, že nebylo všechno tak růžové - lidská paměť je tak zrádná. Nebo jako tím „nebem na zemi“ se myslí doba, než se do všeho zapojily firmy? Jakože mezi těmi 15ti čtenáři nebyl ještě žádný blbec a blogy zakládali jen rozumní a uvědomělí lidé? Ale notak…

Chápu, že blbci jsou víc slyšet (vidět) – v tom virtuálním světě, kdy jim zdánlivá anonymita dává pocit moci, si hrají na bohy, ale vždyť to takhle funguje i v běžném reálném životě - nebo si vážně někdo myslí, že ti hlupáci a arogantní individua, co potkáte sem tam v reálu – třeba anonymně v MHD či obchodech, se doma u monitoru změní v andílky?  

Ale i tak si vážně nemyslím, že to je vše jen černé. A konečně se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu z dnešního článku a tím je post od Tutto „Blogerky sobě“ (odkaz na článek ZDE). Já osobně jsem si tím článkem dost spravila chuť. Už jsem u holek na blozích zaznamenala, že se sešly. Ale Tutto to sepsala moc krásně, z toho článku totiž naprosto dýchne na vás pohodová atmosféra.

Ukazuje, že blogy stále můžou psát i fajn lidi (v tomhle případě ženy), které to dělají pro radost a s láskou a pro zábavu a taky se opravdu a upřímně rády vidí a nepotřebují k tomu VIP luxusní akce pořádané nějakou firmou. Navíc v článku najdete i odkazy na blogy holek a všechny stojí za pozornost ;)

Z článku je poznat, že to po čem tak někteří teskní, že je z dnešního blogování pryč, tak tu stále je. A možná lidé teskní proto, že se nepotkávají s fajn lidmi, nečtou už dneska takové možná „obyčejné“ ale milé posty.

Jedna teorie mezilidských vztahů říká, že nás obklopují především takové typy lidí, jaké přitahujeme. No, je to k zamyšlení – i když je někdy těžké si to přiznat, ale je to tak. A není nic snadnějšího, než takové „nevhodné typy“ ze svého života jednoduše vyloučit. Vážně máme tolik času, že ho můžeme ztrácet s hlupáky? A pak z toho mít akorát žaludeční nevolnosti…

Takže to je asi tak vše a já si odteď zakazuju číst negativa bez skutečné informační hodnoty! To už se zrovna můžu začít po letech dívat znovu na zprávy.

Vaše Iwi

Klidně mi připište svůj názor ;)Budu se těšit na vaše komentáře, za které předem děkuji.

PS: Měla bych vážně dopsat ten článek o trilogii knížek Kmotr Mrázek, neb autor Jaroslav Kmenta měl fakt „koule“ a jasně napsal kdo, co, komu, jak a proč – tomu se říká skutečná informační hodnota díla, přátelé. Na druhou stranu je vidět, že Češi si z toho beztak moc nevzali a tak přímá volba prezidenta dopadla jak dopadla, že… ;)

Rozhovory s Hostem

Díky spojení mnoha pracovních, zdravotních a osobních faktorů zvláště v posledních měsících jsem se rozhodla udělat si od května do konce tohoto roku takové menší prázdniny.

Spíš to bude asi prázdninový režim, než naprosté prázdniny, ale i tak to bude volnější o dost než nyní.

A doufám, že díky tomuto novému uspořádání „mého světa“ budu mít taky ještě více času na Hosta. Host je přezdívka, což jste možná už pochopili a možná jste i postřehli, pro koho ji tady na blogu používám. Napovím, že nedávno se v jeho životě přihodila hodně smutná událost, která nás zasáhla všechny, ale je bez debat, že ho jakožto dítě jistě zasáhla nejvíc. Není nic horšího, než ztratit na vždy někoho, koho ještě tolik potřebujete.

I když nával různých „bojových úkolů“ mi teď nedává možnost ani se pořádně vyspat, tak se snažím na Hosta vyčlenit alespoň nějaký čas a hlavně si s ním povídat. Oba si povídáme moc rádi. A myslím, že jedním z důvodů, proč to tak je, že si povídáme o věcech, o kterých možná s Hostem asi nikdo takhle nemluví. Já totiž nejsem asi v tomhle ohledu zrovna konzervativní…

Naposledy jsme probrali problematiku fakes a toho, co to má za důsledky, že to je v některých státech trestné nejen prodávat, ale i kupovat a kam tečou peníze a jak funguje černý trh nejen s fakes, ale i s drogami, zbraněmi – právě díky fungujícím obchodu s padělky. A že dnešní doba reklamy, konzumu a obecně masáže často žene lidi k tomu, že mají potřebu si kupovat „zdánlivý luxus“ a něco v podstatě předstírat.

Host je v takovém tom správně zvídavém věku, kdy už chápe hodně věcí téměř jako dospělý, ale zároveň má ještě takový nezkažený pohled na svět, takže ty debaty jsou super. Ale zároveň je ve věku, kdy je na něho vlastně okolím (reklama, vrstevníci) vyvíjený dost tlak v tomto směru…. Myslím, že je fajn proto dětem říct o různých dalších aspektech a nechat je, aby si udělaly samy závěry. Jsou totiž moc chytré a my dospělí je možná zbytečně podceňujeme.

Myslím si, že tím, že bude dospělý jen nějakou věc nekonstruktivně kritizovat (nebo vůbec kritizovat) a nevysvětlí, proč se mu něco nelíbí, tak vlastně jen dítě mate. Občas je lepší jít na to úplně z jiné strany a možná ani né zrovna cíleně.

Já v pravém slova smyslu nekritizuju. Já jen povídám … o lidech, o podmínkách v továrně, o tom jak se na to dívá západní svět a různé organizace. O vlivu reklamy. O tom, jak funguje lidské mozek.

A Host se ptá (a ať se zeptá na cokoliv, já mu odpovím a to mezi námi vytváří důvěru a hovory to posunuje na vyšší level), některé věci ho překvapí (a často moc hezky překvapí naopak on mě), některé věci ho potěší – zvláštní jak mladí lidé mají takový cit pro spravedlnost a soucit s utrpením jiných.

Jsem moc ráda za to, jaký je a nechci, aby v důsledku některých věcí, které jsou určitě teď v jeho životě těžší, aby tohle vše skvělé zmizelo. Je na druhou stranu tak snadné sklouznout (zvlášť v dnešní době) k některým věcem, které mladým lidem můžou snadno zničit život. Ostatně děje se to x dospělým lidem v mém okolí. Jak to pak má ustát o tolik mladší člověk, že? Když my „staří“ nemáme občas rozum…

Taky jsem si s Hostem povídala o tématu změna pohlaví a sexuální orientaci a jejich různých variantách. V procesu změny pohlaví je právě jeden můj dlouholetý dobrý přítel a můžu vám říct, není to vůbec procházka růžovým sadem, ale těžký běh na dlouhou trať.

Jsem ráda, že mám možnost si s Hostem popovídat o tom, jak to je složité, proč po tom někteří lidé touží a že si to sami nevybrali, takže základem je tolerance a pochopení, protože takoví lidé to mají těžké už tak nějak od zlomyslné sudičky a nevraživost okolí jim nepřidá.

Myslím, že nedostatek informací je častou matkou dítěte jménem nepochopení. A z nepochopení pak vychází i jiné negativní věci, které můžou vést až k nenávisti. Nevím, kolik dnešních lidí na 18let vůbec tuší, co obnáší v ČR změna pohlaví (já sama o tom neměla zdaleka dřív nějaké detailní představy a některé souvislosti jsem si uvědomila až díky mému kamarádovi) – myslím tím celý ten proces, věci, které musíte jako žadatel absolvovat a že to často je nepříjemné a reakce např. zdravotnického personálu tomu dodá jen grády. Je dobré si uvědomit, že to vážně není jen „šmik&říz na operačním stole a hotovo“.

Po pravdě myslím, že i mě samotné naše hovory prospějí. Když žijete tak trochu mezi vlky a sami tím vlkem občas musíte být, často přepnete a automaticky předpokládáte rizika a spíš negativní věci. Ostatně za to mě platí, takže profesionální deformace byla jen otázkou času ;) Reakce dětí, které jsou ale ve věku Hosta (nevím, zda se vůbec u nich ještě hodí slovo dítě), ty jsou ještě tak čisté a často i neuvěřitelně rozumné, citlivé. (Já vím, že i děti umí být zlé a malé děti často nemají vůbec zábrany – možná si dáme na tohle téma článek, ale právě v době dospívání, i když si dospěláci myslí, že to je děsné období, tak nás teenageři často moc mile překvapí.)

Když si povídáme obecně o tom, jak některé věci nejen on, ale i lidé jeho věku vidí, nestačím se divit nad tím, jak to mají v hlavě perfektně srovnáno a jak se my – dospělí, často chováme v některých životních etapách jako pitomci a oni – děti nás pozorují, vnímají to, ukládají si do paměti a taky se s důsledky našeho chování někdy musí i sami ve svém životě poprat. A udělají to často tisíckrát lépe než my dospěláci.

Nevím, jestli si o mě Host myslí, že jsem skutečný dospělák. Máme odjakživa spíš kamarádský vztah. Nejsem přítel ostré autority vůči dětem – můj dědeček mě tak nikdy nevychovával a já sama se přirozeně řídím „jeho šablonou“, věřím, že domluva pomůže víc, než sebevětší trest. A taky dneska vím, že důvěra dítěte je to nejcennější, co člověk může mít.

Když jsme se naposledy loučili s Hostem, domlouvali jsme se na další setkání a on ještě zmínil nějaké téma a pak dodal: „No, to si necháme zase na příště, ať si máme o čem zase povídat…. I když mi si vlastně pořád o něčem povídáme, že?“ ;)

Jsem prostě moc ráda, za to jaký je, a taky jsem ráda, že se v této chvíli se rodina semkla. Všichni dělají maximum. Připadá mi to tak trochu, jako bychom byli sloni, co stojí v kruhu a uvnitř kruhu se snaží chránit mládě.

Moc bych chtěla, aby ten první divný rok, který bude prvním v řadě těch jiných, kdy už bude hodně věcí v důsledku ztráty blízké bytosti jinak, tak aby ten rok přesto nebyl horší, než je nezbytné a neodvratné. Člověk má totiž každý den prožít tak nejlíp, jak vzhledem k okolnostem může a pokud jsme tou osobou, kdo může ty okolnosti u druhého člověka ovlivnit a zlepšit, tak bychom to rozhodně udělat měli.

Vaše Iwi

PS: Otázka na vás - S kým si rádi povídáte vy? ;)

Děkuji moc za milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost.