Malé dívky s velkými příběhy aneb knižní tipy

Malá revoluce u králíčka – první zveřejněné foto :)

Dneska ráno jsem dočetla Zlodějku knih a musím vám říct, že v posledních dvou kapitolách jsem hlavní hrdinku doslova zbožňovala, což asi tušíte – je dobré znamení.

No, řeknu vám na rovinu, že ale takhle snadné to zase nebylo. Šlo to po malých krůčcích. Když jsou davy lidí do něčeho moc hrrr, spíš mně to často zbrzdí. Ale má to tak moc pěknou obálku ;) (Alespoň mně se fakt líbí). A pak to taky zmínila v rozhovoru pro Menstyle oblíbená Barbara Nesvadbová. Mám ji fakt ráda jako člověka – jde to ale vůbec takhle říct o někom, kdo není přímo vaším osobním přítelem? No, nevím… Takže přesněji – je mi vážně sympatická.

Malá vsuvka k Barbaře Nesvadbové – přijde mi velmi chytrá a taky odvážná, protože se nebojí nahlas pojmenovat věci, u kterých se toho my ostatní občas děsíme. Ve své zdánlivé podivnosti je vlastně člověk neuvěřitelně normální. Pocit podivnosti (a na internetových diskuzích až nenávisti - vůči ní) vychází právě asi z toho, že se nebojí mluvit o podivných věcech. A asi nás možná více méně štve to vědomí, že ty podivnosti jsou jak vystřižené z našich životů. Zaprděná česká kotlinka je k ní někdy krutě přísná, neb nesnese pohled do nastaveného zrcadla.

Píšu, že ji mám ráda jako člověka – prostě tím chci říct, že tak nějak komplexně. Jestli mám ráda její knížky a filmy? Vlastně taky. Ale ji jako osobnost víc, knihy jsou pro mě oddechovka, při které nemusím moc myslet, ale vyhovuje mi její přemýšlivý způsob psaní. Filmy – tam je to různé. Třeba Pohádkář se mi líbil a byla jsem ráda, že jsem na něm byla. Byl to relaxační večer. Ale víte jak – film vs. knížka, to nemůžete srovnávat. Protože může být filmová verze skutečně lepší, než vaše osobní představy? Asi těžko. Je tedy potřeba to posoudit jako dvě odlišná díla.

Pamatuju si, jak jsem četla Pohádkáře…

Ono měla bych říct ještě jednu věc – Barbara Nesvadbová vstupuje do mého životě skrz knížky tak nějak nepravidelně řadu let. Zásadní vstupem byla knížka, která je vlastně rozhovorem s tehdy 26ti letou Barbarou. Osud tomu chtěl, že jsem ji našla v jednom malém zapadlém knihkupectví, už nějaký čas po jejím vydání, když jsem byla na dovolené na chatě s kamarády ze školy. Nevyřčená otázka – kdo leze do knihkupectví, když je na chatě s bandou kamarádů? Všichni zúčastnění, kteří se první den nehorázně opili a potřebovali něco, čím by maskovali svoji indispozici („nikam nejdu, si tady v klidu čtu“).

Knížka pro mě měla zvláštní kouzlo, protože mi právě bylo taky 26 let. Neskutečně mě uklidňoval tehdy fakt, že někdo v tom věku viděl svět podobnýma očima. Dneska Barbara působí spíš zase jako plachý introvert, asi pod sílou zkušeností. No a ze mě dneska k velkému překvapení je ten introvert taky, což je zčásti asi profesionální deformace a z části zkrátka ten život…

Další zásadní knížkou byl tedy Pohádkář. A pohádka to tedy je. Protože já takové „pohádkáře“ potkala v realitě, jenže tihle pohádkáři zdaleka nekončí jen u exekucí jako Mára a u svým způsobem komického střídání žen, realita má hořkou pachuť, je zlá a nebezpečná. Životu-nebezpečná. Proto se mi Pohádkář líbil, právě pro tu pohádku v sobě ukrytou ;) Řekla bych, že to je taková z reality čerpající ženská červená knihovna, protože reálný život se blíží spíš severským detektivkám než právě Pohádkáři. Ale i tak se mi knížka líbila, právě pro ten relax a zdánlivý happy-end.

Seděla jsem s nohama hozenýma na stole, jedla domácí marmeládu ze zavařovací sklenice a svět se nezdál tak krutý. To už je taky pár let. A po pravdě, když teď tiše s odstupem pozoruju poslední fázi  jedné Karly a jednoho Pohádkáře -  reálnou fázi, brutální, krutou, bolestivou a přesto neskutečně vleklou, říkám si, že ta kniha je skoro jako ze série Disneyovek. Ale i tak ji mám ráda. No…

Pojďme se tedy vrhnout na dnešní knižní tipy…

Už zmíněná Zlodějka knih, nebudu tady vyzrazovat nic moc, než že jsem si na ten styl psaní kapku musela zvyknout. Nebo ten rozjezd byl takový váhavý? Ba ne, bylo to krásné, něžné. Jen já asi měla jiné vnitřní nastavení.

Po pár stránkách jsem si vzpomněla na studentská léta, kdy jsem četla všechny knihy od Remarqua, co mi přišly pod ruku. Ten styl byl takový měkký, skoro něžný, srozumitelný, laskavý. Díky tomu stylu dokážete přečíst na stránkách i naprosté hrůzy. (A vcelku se u toho zvládnete i nasnídat, což u knihy Ženy z bloku č. 10 nelze).

Text vaši mysl uloží do hebké peřinky a pak ji zaplaví všemi těmi slzami a smutky, ale mysl si stále hoví v tom heboučkém pelíšku, je lehká jako pírko, jako duše v poslední hodině, jako tichá modlitba na rtech a tak i všechny těžkosti světa dokáže nějak zvládnout a ještě jí to přijde krásné. Zkrátka vaši mysl ten text v pravém slova smyslu nezatíží, byť vlastně vypraví o těžkostech života, doby a vůbec lidstva.

Co říct – zdánlivě je ta kniha taková obyčejná, stejně jako příběhy Ericha Maria Remarqua. Zlodějka knih je příběh běžných lidí. Nečekejte žádné ohromující osobnosti. Jenže o tom život je – o těch běžných, zdánlivě obyčejných lidech.

Prozradím vám jedinou věc, vypravěčkou příběhu je Smrt, co tomu vlastně dodává určitou malou dávku humoru, hlavně v druhé polovině příběhu. A jestli se bojíte umírání, tak si tu knihu přečtěte určitě, píše o smrti tak hezky, že by to mohlo změnit názor na tu (pro někoho) děsivou chvíli, kdy si přijde i pro nás.

Zlodějka knih je příběh 11a více letého děvčátka, které vyrůstá v nacistickém Německu.

A pro srovnání - druhá kniha, o které vám dnes napíšu je taky příběh děvčátka (Uloupený život, autor: Jaycee Dugardová). Je to příběh dívky, kterou v 11 letech unesli a v zajití pak strávila 18let. Porodila dvě dcery bez pomoci a taky zažila nespočet krutosti nejen fyzické, ale i psychické a samozřejmě i sexuálního násilí.

Neberte následující řádky nijak zle – píšu jak to je. Knihy, které jsou podle skutečné události, zpravidla píšou skuteční lidé. Nemůžeme čekat vybroušené obraty a hru se čtenářovou fantazií a zvědavostí. Žádné kudrlinky se nekonají. Na druhou stranu – je to u takových textů potřeba? Myslím, že ne. Oni už svou sílu mají.

Ráda tedy prominu přímý styl, který se blíží deníku. Je to vlastně na půl vyprávění náctileté holčičky a na půl mladé ženy. Ta kniha se díky přímému a nekomplikovanému způsobu psaní čte ale velmi dobře a rychle. A proč takové texty o takových věcech číst? – Dva zásadní důvody!

První je, že byť tyhle příběhy známe z médií, tak nikdy to nemůže obsáhnout celou událost. Nedokážeme si představit ty drobná a zdánlivě nepodstatná fakta. Jistě víme, že byla vězněna 18let, což je dlouho. Jistě víme, že byla sexuálně zneužívaná. Ale dovedeme si skutečně představit, jaké to je den za dnem prožívat nudu, ponížení, strach, utrpení, bolest? Dokážeme si představit, jak se dokáže takové malé děvčátko adaptovat, protože chce přežít?  

Nepodstatné drobnosti jako naprostá absence toalety, kterou v časem „většího komfortu“ představoval kýblík, který byl někdy tak plný, že celé hodiny musela potřebu zadržovat. Že toaletního papíru bylo tak málo, že ten po močení si sušila na další použití. Krásně v té knize píše – jistě, je to pro někoho odporné, ale co byste dělali vy? Bez toaletního papíru, možnosti si ho opatřit, bez vody… ale s chutí přežít.

A jsme u druhého důvodu – chuť přežít! Neuvěřitelné, protože Jaycee (hlavní hrdinka) není plná nenávisti. Jistě prochází terapií, o poznatky z terapie ostatně doplnila i knihu, což je fakt zajímavé. Ale není zaseknutá v minulosti, neutápí se v nenávisti. Myslí na budoucnost, o které 18 let nemělo ani smysl přemýšlet. Žila jen přítomností a její život se řídil potřebami a nápady jejího únosce. A jak sama píše, i když někdy přijde horší den, tak pořád si může říct, že je volná!

Máte pocit, že váš život je složitý, těžký, nezvládnutelný? Přečtěte si to. Je to rychlá terapie z rukou děvčátka, kterému jen těžko můžete argumentovat, že nejde se radovat ze života a rvát se za lepší zítřky ;)

Nechci vám tu prozrazovat, co přijde, jsem téměř na konci knihy, ale nechci sem dávat „spoilery“. Ostatně, kdo bude chtít, ten si je aktivně jinde vyhledá. Jen myslím, že určitě ta kniha právě tou sílou skutečnosti zajímavá je. Její příběh se odehrál v USA, unesená byla v roce 10.6.1991 a znovu byla volnou až 10.8.2009. Určitě znáte podobný příběh i z Rakouska. To jen dokazuje, že takový příběh se může odehrát vždycky.

Jednou z věcí je i to, že si člověk uvědomí, že díky své nevšímavosti někdy ani nevidíme, co se může vše dít prakticky za plotem… A klidně i tady, v naší malé sladké zemi…

Ostatně náš kamarád ze školky Tomášek Rajsigl patří mezi nejdéle hledané dítě České republiky. Pohřešovaný je od roku 1992. Jistě i zde existují hypotézy, jak to bylo a že už je pátrání zbytečné, ale když si člověk přečte právě příběh Jaycee, jak neskutečně málo (po všech stránkách) stačilo k tomu, že ztratila svobodu na tolik dlouhých let, člověk se pak přestane divit rodině, která věří, že se může i po letech něco změnit…

Ostatně, kdyby to bylo vaše dítě – vy byste víru ztratili?

No, snad na tuhle otázku nikdy nebudeme muset nikdo z nás hledat upřímnou odpověď pod tíhou skutečných okolností…

Takže to je z knižních tipů dneska všechno. Příběhy děvčátek, které zvládly překonat nepředstavitelné překážky – s lehkostí, s touhou po životě, s neuvěřitelnou odolností a odhodláním, které můžou čtenáře pouze inspirovat ;)

Napište mi, jestli jste něco ze zmíněného četli, nebo co teď vůbec čtete ;) Povídejte, přehánějte, nebojte se ;)

Vaše Iwi

Děkuji předem za všechny milé komentáře, vždycky mě moc potěší ;)

PS: Zmíněné knihy – Zlodějka knih, autor Markus Zusak, Ulopený život – autorka Jaycee Dugardová

Co vám o estetické medicíně nikdo nepoví

Dobře – s tím „nikdo“ jsem to možná kapku přehnala, ale v tom moři informací, které často hraničí s nesoudnou reklamou, se podobné informace hledají těžko. Navíc spíš narazíte na tvrzení, že jako nic se nemá přehánět a základem je vybrat si šikovného odborníka, či kvalitní kliniku. S tím samozřejmě souhlasím, ale pak jsou tu věci jiné, podstatné a nezanedbatelné ( o kterých se zase tolik nepíše/nemluví.)

Předně si ale ujasněme jednu věc. Nejsem rozhodně nepřítel estetické medicíny či plastické chirurgie, spíš možná i naopak. Mám velké pochopení nejen pro lidi, kde je svým způsobem takový zákrok nezbytný. Např. pamatuju si na sestru mojí kamarádky, která díky neopatrnosti dospělých nakonec vzplála jako živá pochodeň a život si zachránila skokem do přehrady. Měla silně popálenou horní polovinu těla včetně obličeje a vlasové části. Plastická chirurgie (v té porevoluční době spíš v plenkách) i další věci z estetické medicíny určitě pomohly ke zlepšení jejího stavu, jak hojení a tak eliminaci zdravotních komplikací díky „ztrátě kůže“, tak té čistě estetické stránce. Byl to ale běh na dlouhou trať. No, přesto se vyplatil. Dnes to bude přes 20let a člověk by vůbec nepoznal, jakou hrůzu tahle mladá žena přežila. A není to na ní poznat už hodně let.

Dalším příkladem, kde asi naprosto chápeme, že plastika je nezbytná, je třeba operace prsou po mastectomii (odstranění prsu/prsou). Nebudeme se tu pouštět do divokých debat, zda Angelina Jolie udělala dobře, nebo to je jen reklama. Ale vezmeme si ženy, které takový zákrok podstoupily nedobrovolně – tedy jako již nemocné. Estetickou (a na psychiku ženy silně působící) stránku věci chápeme. Ale hodně lidí si neuvědomuje, že zvlášť pokud jsou prsa větší a došlo k odstranění pouze jednoho z nich, tak rozdíl působící nerovnoměrně na páteř je až několik kilogramů. Holky/ženy si určitě vzpomenou, jak umí večer bolet záda, když si do kabelky nacpeme moc věcí a pak to celý den taháme na jednom rameni… Tohle žena s odstraněným prsem prožívá neustále. Neustálou nekončící bolest.

Jinak pokud vás to zajímá, tak postup v ČR u modelace nového (náhradního) prsu spočívá v těchto krocích – odstraní se tukový výřez pod pupíkem, který se užije na vytvoření základního „vaku“. Jo , je to přesně ten „holčičí špek“, který se tak blbě hubne, aneb kdo rád posiluje spodní břicho, že? Což je vlastně super – máte nové prsa a ještě se zbavíte protivného špíčku ;) (trocha toho humoru no…).

Bradavka se vytváří z kůže odebrané z vnitřní strany stehna a modeluje se zpravidla až dodatečně při další operaci. Tvarování prsa (nebo chcete-li plnost) se pak řeší případně v závislosti na velikosti pomocí implantátů. Určitě jste zaznamenali, že před delším časem proběhla kauza, kdy se zjistilo, že levnější implantáty (ty které se právě užívají k pojišťovnou hrazeným modelacím) mohou praskat a uvolňovat do těla silikon, navíc ne zrovna zdraví prospěšný a dostatečně čistý.

Takže to je ta kategorie „nutný zákrok“, pak tady máme věci, které možná zdánlivě nejsou o tom, zda přežijete či váš život provází velké fyzické bolesti, ale je to hodně o psychice. Aktuálně mám jednoho svého dobrého dlouholetého kamaráda v procesu operací, které vedou ke změně pohlaví (tedy z něho konečně bude zcela muž). O tom, že je to záležitost zdlouhavá, bolestivá a v mnoha ohledech komplikovaná, jsem už psala. Ale určitě to vše snáší s odhodláním sobě vlastním, protože žít „v nesprávném těle“, s čímž souvisí i dalších x věcí běžného života, je daleko větším utrpením, než přestát ten čas fyzické bolesti, která je s operacemi spojená.

Míra psychického utrpení se ale měří často velmi těžko a proto nesoudím, když si někdo nechá „přišít ouška“, nebo zvětšit prsa. Mám pro to osobně totiž dost velké pochopení.

Možná vás zajímá - co já a plastická&estetické medicína? Možná jsem to už někde zmínila, ale klidně to připíšu ještě jednou.

Operace, které se dají řadit mezi estetické, mám dvě. První je operace, která je tzv. vnitřní plastikou nosu. I když důvodem k operaci byly zdravotní komplikace (uzavřené dutiny a s tím stupňující se bolestivost i velmi časté spontánní krvácení), tak jakýmsi neplánovaným vedlejším produktem tohoto zásahu bylo i mírné zformování nosu k lepšímu. Šla bych na operaci čistě kvůli vzhledu, když dnes vím, co přesně obnáší? No, to bych tam musela mít zobák, se kterým bych neprošla dveřmi z baráku.

Proč? Upřímně – bolelo to jako svině. Když pominu, že obecně snáším narkózu asi dost špatně, tak když mi vytahovali dreny, obří támpóny nasáklé krví, které tahali (vytrhávali) přes nos dlouhou pinzetou až někdo z oblasti mezi obočím, tak jsem křičela tak, že mě slyšeli asi na celém patře budovy. Dalších několik měsíců stačil blbý vítr a myslela jsem, že se zblázním. Nebo oblékání trička/svetru přes hlavu, kdy nechtěně zavadíte nosem… Nikdy dřív jsem si tolik neuvědomovala, že „mám nos“. O tom, že vysmrkat se bylo za trest, ani nemluvě. Trvalo několik let (odhaduju tak minimálně 5 let), než se běžná citlivost nosu na dotek vrátila do stavu před operací!

Přesto jsem ráda, že jsem na ni šla – odstranilo to většinu mých čistě zdravotních problémů a taky jsem měla fakt moc pěkného a hodného pana doktora, kterého jsme všichni na oddělení zbožňovali (dokonce i staří chlapi). ;)

Druhá věc byla laserová operace očí metodou Lasik. Jistě mohla jsem nosit brýle, ale když se mi začaly stupňovat migrény, které jsem si všimla, souvisely právě s očima, rozhodla jsem se operaci už neodkládat. Operace mě stála v roce 2007 celkem 38tis Kč, operoval mě osobně MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D. na soukromé klinice Gemini a s výsledkem jsem spokojená velmi. Komplikace kolem zákroku prakticky nebyly žádné, bolestivost minimální, jsem stále spokojená i po letech, takže bych klidně šla znovu (zpětně vzato).

Jinak na rovinu říkám – kontaktní čočky pro mě nebyly příliš vhodné nikdy a brýle mi vadily (vším) a nenosila jsem je nikdy ráda (z mnoha důvodů). Velkou motivací k této operaci byla tedy i moje marnivost, dávno před tím, než se ozvaly migrény. A v tomto ohledu operace splnila naprosto moje očekávání. Vím, že jednou zestárnu a stejně mě brýle neminou, ale to už budu šedivá, vrásčitá a smířená – tedy snad aspoň míň marnivá. (Ano, i taková já jsem – marnivá holka ;)

Ale sebevětší psychická motivace či fyzické problémy nezmění to, že i plastické operace jsou zásahem do lidského těla se všemi riziky, bolestí a komplikacemi jako jakákoliv jiná operace. Jistě vám vaše motivace pomůže zvládnout období bolestí, protože budete mít svůj cíl (tak jako třeba ten můj kamarád), ale je důležité si zvláště v případě, že mě motivuje pouze a čistě lepší fyzický vzhled, položit otázku – co když se něco nepovede, stojí mi to za to riziko?

A narovinu – pos… tedy pokazit se může vždycky cokoliv…

Další a to VELMI důležitou otázkou je, co bude dál? Jak to bude vše z dlouhodobého hlediska? Jistě napadne vás např. zda se implantáty musí po letech měnit, což už je třeba u operací prsou taková konverzační klasika. Můžeme si tady povídat o tom, že jít pod kudlu ve 20 či 30 letech dobrovolně je kapku jiné (po všech stránkách), než pak třeba v 60ti letech a ještě k tomu z nutnosti (neb končí trvanlivost implantátu.) – myslím, že tohle ale už dneska mnoho lidí chápe.

Ale jsou tady i jiné aspekty, o kterých se nemluví.

Stejně jako jdou kupředu jiné obory, ani plastické chirurgie & estetická medicína neustrnula v čase. A kromě toho, že se objevují nové trendy, postupy, tak se taky přichází na to, že některé dříve používané metody vlastně udělají víc škody než užitku.

Tím příkladem je třeba operace očních víček (i tady u nás na konci světa je to hit), jen nedávno na tom byly tři starší ženy z mého okolí, co vím. Až nyní se zjistilo, že starší vzhled očních víček umocňuje fakt, že oči jdou jakoby dál od sebe a poklesají. Tento vývoj je způsobený postupným úbytkem tukové tkáně ve vyšším věku právě v oblasti očí. Jak se x let ale postupovalo (někde stále postupuje) při operaci víček? Odstraní se i ten zbytek tuku v této oblasti! Jistě, odstraní se i kůže, tak že okolí působí mladší, ale pohled je zároveň takový pichlavější. Není to přirozené a co hůř – výsledek se více blíží „vizi plastického chirurga“, než skutečné podobě pacienta, kterou měl třeba před 10ti lety.

Moudro dne otce Fura? To,  že je něco trendy, nemusí nutně znamenat, že to je cesta správným směrem.

Další oblastí, o které se nemluví, je hromadění materiálu a látek v těle, případně ovlivňování organismu těmito látkami, tedy způsobování nezvratných změn. Ať už jde o uvolňování postupné, nebo cílený rozpad v řádu nějaké časové jednotky, pamatujte, že vše umělé, nepřirozené, může být pro organismem dřív nebo později zátěží, na kterou může nějakým způsobem reagovat a tím zdaleka nemyslím jen reakce alergické. Ať už to naruší jeho přirozené pochody, nebo to zkrátka jen tělo neumí zpracovat/rozložit (a hlavně vyloučit) či to vaše tělo – tkáň, orgány ovlivní natolik, že není cesty zpět.

Takovou klasikou je třeba BOTULOTOXIN (zkráceně BOTOX). Pojďme si o tomhle klobáskovém jedíku popovídat trochu jinak, než jen „vlastně to vůbec nebolí a je to super“ ;) Protože se botox užívá i na léčbu migrény a taky k léčbě svalových stahů, hodně jsem se o něj zajímala. Botox se taky s velkými úspěchy používá na řešení problémů s nadměrným pocením.

Přesto je nutné pamatovat, že botulotoxin je velmi prudký jed. Není to jen nějaký jed, je to jeden z nejúčinnějších jedů vůbec, a když vezmu, že dlouhé řady let trvalo vědcům vůbec zjistit, nakolik negativně ovlivní lidský organismus jen „pitomá plíseň“ v podobě antibiotik, která jsou mimochodem taky po celou dobu podávána lidstvu pod přísným dohledem lékařů, nevěřím, že dlouhodobá pravidelná aplikace botoxu nemůže ovlivnit vůbec nic.

Co tak sleduju, tak s botoxem začínají čím dál mladší lidé. Někdy první aplikace přichází už někdy mezi 20-25 rokem, velmi často pak mezi 25-30 rokem. Při zamýšlené dlouhověkosti lidstva (soudě i dle důchodové reformy, kdy půjdeme do penze asi tak v 70 a více letech), to máme nějakých 40-50 let aplikace (podle toho jak dlouho si budeme penze užívat a kolik si na ni naspoříme ;) . Co na to říct? Snad jen, že pasivnímu kouření se kdysi taky nedávala žádná váha a nebralo se za extra rizikové ;)

Ale zpět k botoxu…

Je zajímavé, že botulotoxin odolá dokonce i kyselinovému roztoku, který máme my lidé v žaludku. Takže v případě konzumace botulotoxinu si tenhle jedík peláší vesele v plné síle rovnou do krevního oběhu, kde se ujme ovlivňování pochodů v těle. Míchá se tak trochu do věcí, které v těle řídí enzymy. Dneska už se i díky výzkumu rakoviny ví, že enzymy jsou nezanedbatelná, ba přímo důležitá záležitost a jejich dlouhodobá a výrazná nerovnováha v těle může mít za následek i smrt.

Botulotoxin je prudce jedovatý nejen konzumací, ale i inhalací a to v opravdu maličkatém množství. Velmi malé množství v řádu stovek gramů či nějakého toho kilogramu by údajně ideálně rozdávkované stačilo na likvidace celého lidstva.  

Pořád věříte, že botox nebude mít následky a nic se nemůže stát? Tak já se do toho obuju trochu víc ;) Nejen, že se člověk snadno stane psychicky závislým na této proceduře a hlavně tedy na jejích výsledcích, kdy se vrásky v důsledku lokálního ochrnutí svalu vyhladí a nevznikají nové, a tak je těžké si odepřít další a další dávky, když účinky té předchozí pomalu mizí, ale samozřejmě bez následku to fakt není.

Dnes se již ví, že v případě aplikace botoxu dochází ke zjizvení vnitřní tkáně svalu, tzv. jemného vaziva. Nejen, že toto má za následek deformace, ale dlouhodobé užívání botoxu paradoxně způsobuje i rychlejší ochabnutí svalu a tedy paradoxně zrychlení projevu stárnutí proti běžnému jedinci bez botoxu.

Aplikace botoxu je zrovna jednou z věcí, u které je potřeba si říct, zda nám např. vyhlazení čela vážně stojí za to, že jednom budeme mít nad obočím zdeformovaný povislý „vak“ kůže.

No, vzhledem k tomu, že se reálně uvažuje o tom, že se botox nakonec velmi omezí, nebo zcela zakáže pro kosmetické účely, asi pravděpodobně budete bojovat pak nejen s deformacemi, ale i s velmi rychlým nástupem projevů působení času, protože stáří si vás rychle najde a mílovými kroky dožene ten „ztracený čas“ ;) Co to udělá s psychikou člověka, který nevydýchá pár linek, ani nechci pomyslet… (A ze soucitu nechci pomyslet – sama jsem marnivá, už jsem to psala, ale taky jsem nohama na zemi a vím, že nesmrtelná ani věčně mladá nikdy nebudu, takže chápu, že to může znamenat doslova duševní peklo.) Otázka k věčnému mladí a nesmrtelnosti – chtěla bych to vlastně vůbec? Nevím – zeptejte se mě tak za 30let ;)

Já sama na botox nakonec nešla, přestože by to bylo velmi rychlé a zdánlivě snadné řešení bolestí od svalových křečí. Hledala jsem příčinu a taky alternativy, které jsou k tělu šetrné. Možná nejsou 100%, ale to ani botox – postupně účinek mizí, takže ani tady by to nebylo „na věky věků“ a před další aplikací by možná byly bolesti zpět stejně na nějakou dobu.

A když jsme u toho hromadění v těle…

Poslední dobou jsou velmi oblíbené tzv. mezonitě. Jedná se o zavádění mezonití pod kůži, což nahrazuje částečně lifting obličeje. Je nutné dodat, že i tady dochází prakticky doslova k cílenému jizvení tkáně. Kolem rány v tkání, v které prochází nitě, se totiž začne tvořit kolagen, tedy pojivo, které i po rozpadu nitě zůstává na svém místě a tvoří jakousi „vnitřní podpěrnou“ kostru tkáně a pleť nepůsobí tak ochable, povisle. I tady hodně záleží na šikovnosti odborníka, že "cílené zjizvení" bude ku prospěchu věci a ne naopak. To co se kolem mezonitě ale děje není nic jiného, než se vám děje při jakémkoliv hojení, přesněji jizvení, protože „pevná kolagenová hmota“ se tvoří ve zvýšené míře právě kolem jizev.

Opět můžeme poděkovat výzkumu rakoviny, že dnes víme, že poškození organismu a proces hojení se nezvrhne v proces bujení (rakovinového růstu) jen díky tomu, že eliminujeme míry poškozování organismu (což nám lidem evidentně dělá dost problémy) a taky díky tomu, že si zajistíme vnitřní rovnováhu systému vhodnou stravou (třeba zmíněných enzymů), které pomáhají proces hojení hlídat (a taktéž ho v čas zastavit).

Jistě se dočtete, že materiál z mezonití je bez větších problémů užíván v klasické chirurgii už 15let, rozklad nitě trvá cca 6-8 měsíců. No a já vám na to povím, že náhradní sladidla tady byla už za Adolfa Hitlera, což je nějakých víc než 70let a to, že se v těle lidí hromadí a lidské tělo je neumí vyloučit, se zjistilo až nedávno. Takže vlastně chudáci diabetici se ládovali celou dobu větším zlem, než kdyby si občas dopřáli běžnou klasiku, nebo zkrátka přírodní cukry. A i lékaři diabetologové už svým pacientům často radí právě spíš se diavýrobkům vyhnout (zvláště u dětí, které mají před sebou ještě celý život) a radši případně kapku „zhřešit“, než jíst „bezpečné“ dia výrobky. A to ani nemluvím o všech těch Zero a Dia černých limonádkách ;)

Takže 15 let.... no... To už je jako s těmi antibiotiky, tam je ta "doba potřebná k prozření" skoro stejná jako u sladidel...

Co dodat?

Lidské tělo je zkrátka fantastický, geniální, ale zároveň neuvěřitelně křehký a citlivý celek a bude trvat ještě dlouhou řadu let, než mu zcela porozumíme a do té doby nám nezbývá než opatrnost, intuice a selský rozum. Protože každý dostal na příděl jen jedno a tohle pravidlo se hned tak nezmění, takže kdo si „svoji hračku“ pokazí, ten nebude mít nic!

Vím, bylo to dneska dlouhé, ale chápejte – tak zásadní téma jsem přece nemohla odbýt třemi řádky ;)

Napište mi, co vy a plastická chirurgie, či estetické medicína? Jaký na to máte názor, či osobní zkušenost?

Vaše Iwi

Děkuju za všechny milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost ;)

Povídání o barevné typologii

Aneb hezky nám to tématicky navazuje na předchozí článek tady na mazaném králíčkovi, který byl mmj. i o tom, jak působí naše vizáž na lidi během jednání.

A protože vím, že všichni, kdo čtou mazaného králíčka, tak nečtou můj druhý (kosmetický) blog, tak sem dám pro případné zájemce odkaz na článek o mých dojmech z profesionálního a velmi komplexního poradenství ohledně celkové vizáže, nebo-li barevné typologie, na které jsem tenhle týden byla.

Odkaz na článek z mého druhého blogu www.makeupmania.cz najdete ZDE.

Klidně mi i tady připište, jestli vás podobná služba láká k vyzkoušení, nebo jste na barevné typologii už byli? ;)

Předem děkuji za všechny komentáře, dělají mi vždycky velkou radost :)

Vaše Iwi

Povídání o práci s lidmi a o lidech vůbec

Už jsem tu párkrát zmiňovala, že žiju převážně v místě, kde většina lidí příliš značky a obecně luxus neřeší, minimálně co se týče doplňků. Po větší vlně falešných LV kabelek cca před 10-15ti lety, která se prohnala naším sladkým krajem, si tu žijeme vcelku klidně, nepolíbení západním mamonem ;)

Má to své výhody – třeba i obyčejnou kabelku od MK si klidně tady můžete vzít, většina lidí vůbec netuší, kdo MK je, takže maximálně posoudí, že je nebo není podle nich hezká. Je dost nepravděpodobné, že budete stát ve frontě na poštu a s vámi dalších „pět“ stejných kabelek. Za poslední rok jsem tu potkala slovy dvě kabelky od této značky ;) Schválně vám píšu zrovna o MK, protože to zaprvé není rozhodně luxus v pravém slova smyslu (MK vyrábí v Číně a kromě toho, že je to hezké na pohled – tedy pokud to je vás styl, tak nic hlubšího ta značka nepřináší) a za druhé MK zažil i v naší malé zemičce v posledních letech doslova boom, takže je to značka, na kterou v ČR narazíte docela často. Tedy asi všude jinde v ČR než tady u nás „na konci světa“.

To ale neznamená, že pravidla lidského chování jako takové, včetně nesmrtelné tety jménem Závist jsou tu natolik jiná. I tady dřív nebo později zvlášť při pracovních jednáních poznáte, že něco je žádoucí a něco se naopak neopouští. Narazila jsem k tomuto tématu na skvělý, stručný, ale výstižný článek, odkaz ZDE. (Pokud se vám nechce číst celý článek, tak ve zkratce popisuje to, jak vnímají luxusnější věci klienti na obchodnících – např. drahé auto, hodinky, kabelky, oblečení, apd. Je zajímavé, jakou roli v tom hraje vždy pohlaví obou zúčastněných. Samozřejmě – nejhůř z toho vychází kombinace žena+žena.)

Myslím, že se určitě ten článek hodí nejen pro obchodníky. Ostatně já to dnešní povídání chci rozvinout trochu dál. Pokud totiž pracujete s lidmi (nebo se k tomu chystáte), tak se takové postřehy vážně šiknou. Já třeba po letech praxe práce s lidmi můžu jen potvrdit, že se trefili a sama pozoruju, že to tak ve většině případů funguje ;) Je opravdu na zváženou, kdy vám (finanční) úspěch v podobě pěkného (drahého) outfitu nebo super auta pomůže a kdy naopak ublíží. A pamatujte, že co není drahé pro vás, může být pro druhou stranu "nehorázný luxus". Opět záleží na prostředí a i profesi, kde se pohybujete.

Žel bohu občas (jak stárnu), tak mám pocit, že to tak občas funguje i mimo pracovní jednání  v takovém tom okruhu „ známých“. (Samozřejmě dobrý přítel vám bude primárně úspěch přát, ale to by bylo na jiný článek.) Vzhledem k tomu, že míra závisti je největší mezi dvěma ženami, tak už je asi jasné, proč je jednodušší chodit s kamarádem na pivo, než kamarádkami na kafíčko ;) (Tím samozřejmě nechci ale ranit svoje opravdu dobré a skvělé kamarádky, zvláště tento týden by si zasloužily některé medaily „přítel roku“ ;)

Ale zpět k těm pracovním jednáním….

Podobnou strategii, co jak na koho ohledně "luxusu" (divné slovo, ale za celou dobu sepisování článku mě nenapadlo lepší), mají např. už dlouhou řadu let skvěle vypracovanou advokáti, což k nám po revoluci dorazilo ze západu, přesněji z USA, kde jsou doslova světoví šampióni - to je dáno právním systémem Common Law, který se od našeho kontinentálního dost liší právě i v počtu přímých účastníků a tedy zvýšeného „lidského faktoru“ - u nás je běžně u soudu maximum senát (soudce a dva přísedící, často i bývalí pracovníci soudu v důchodu, kteří stejně jen odsedí potřebné, shrábnou finanční náhradu a případ nakonec rozhoduje beztak jen soudce, stejně jako to je v případech, kdy soudí právě jen samosoudce, tedy jeden soudce - doufám, že jsem vám teď nesebrala iluze o právním systému v ČR ). 

Záměrně nepíšu, že to tak mají všichni právníci, protože např. exekutoři či notáři, případně zmínění soudci (což jsou též všechno právníci) mají práci ve velkém množství primárně přidělovanou systémem a na jejich vzhledu tedy množství klientů (výše výdělku) a spokojenost klientely až tolik nezávisí.

Naproti tomu advokáti jsou v tom mistři, protože většinou nepotřebují působit jen na klienta, ale i případně „dělat správný dojem“  na další účastníky řízení. Byť tu nemáme porotu jako Amíci, stejně je kolem celého řízení dost postaviček.

Hodně se pak na podobné drobnosti dbá i v pojišťovnictví, kdy je třeba viditelný řetízek u muže naprosté tabu, za to hodinky od kvalitní (a drahé) značky jsou naprosto v pořádku a vychází to z x let pozorování lidského jednání. Z pojišťovnictví tohle celkově přechází do světa financí.

Záleží tedy trošku i na oboru (na případné profesi člověka), ale stále si myslím, že pohlaví obou stran hraje největší roli.

Bohužel - poslední kam tohle vše dorazilo (nebo někdy ještě stále nedorazilo) je čistě podnikatelská sféra. Po divokém rozjezdu v devadesátých letech, kdy proběhla vlna fialových sak, bílých ponožek, krátkých kalhot a obřích mobilních telefonů, přišel pravý opak, černé obleky, bílé košile. Nedostatek stylu je zde občas doháněn právě prvoplánovitým luxusem - proto tedy neradím se u takových "inspirovat". Asi by vám to při jednáních nepřineslo kýžený výsledek.

A když jsme u té kategorie "takhle tedy NE" - tak si to neodpustím - žel bohu naše politická scéna je zmítaná od doby sametové revoluce naprosto stejnou bouří neznalosti a nepochopení, nejen doplňku, ale celkového dress codu jako tak podnikatelská (což se dá ale u politiků považovat i za ostudu). Tradiční foto čerstvě jmenované vlády spolu s prezidentem stále připomíná spíš sjezd funebráků (v lepším případě sraz agentů z mainstreamových amerických filmů), než spolek lidí, kteří by nás měli reprezentovat na úrovni i před světem a vést naši zem k tomu vysněnému blahobytu.

Stejně jako blahobyt stále nikde, tak i styl je věc, která v této zemi chybí skoro na každém kroku, ale tak lepší se to. Sice pomalu, ale jde to.

Ale zpět k jednání s lidmi....

I když mám obecně ráda všechny lidi, tak musím říct, že v pracovní procesu mám (a vždy jsem měla) radši muže. (Ale i já potkala už výjimky, které potvrzují pravidlo na obou stranách.) Obecně je to ale lehčí pro mě s muži - nejen, že si na jednání s mužem opravdu můžete v klidu vzít hezké věci a je to celé jen ku prospěchu věci, ale s muži je to jednodušší taky proto, že nevnáší do jednání téměř žádné divoké  emoce a tím celkovou komunikaci a spolupráci vlastně hrozně usnadní. A taky častěji projeví při práci smysl pro humor.

S ženami je člověk něco mezi „kámoškou“, „psychologem“, „vrbou“, ale i „protivníkem“, kterým se snadno stanete (aniž by jste chtěly), když je vám co závidět (zkuste shodit 3kg – muž vás maximálně pochválí, že vám to dnes opravdu sluší, žena vám to s velkou pravděpodobnosti „spočítá“ ;) . 

Navíc zatím co muž umí odlehčit situaci a skoro žádný se neumí zlobit příliš dlouho, ženy berou i naprosté drobnosti smrtelně vážně (na to pozor, některé ženy často nemají třeba i vůbec žádný smysl pro humor - myšleno v práci, protože berou pracovní věci velmi vážně a tedy by nikdy nepřistoupily na "zlehčování situace či dokonce sebe sama") a snadněji je (a na podstatně delší dobu) a s většími negativními následky raníte (urazíte). Třeba i tím, že shodíte ty tři kila ;)

A když se něco vážně nepovede, váš obchod, jednání, spolupráce neklapne - muž jednoduše odejde, žena vás nejdřív dost pravděpodoně roznese na kopytech (protože důvod, proč to neklaplo je emocionální) a až po dostatečném zadupání do země vás nechá na pokoji. Někdy ten okamžik, kdy přestane dupat, přijde i dlouho po té, co vaše spolupráce jako taková už dávno skončila - a toto pozoruju tedy v okolí obecně vcelku často a i v pracovním vztahu muž/žena, nejen žena/žena. Jedno pravidlo hry - o kolik méně projeví smyslu pro humor, o to víc vnáší do pracovních jednání emocí. 

Samozřejmě k těm všem psychologickým tanečkům kolem ženy musíte  stále dobře odvádět naplno i svoji práci, což vás snadno může hlavně emocionálně vyčerpat.

Můj mentor (ano, je to opět muž) mi na našem posledním setkání řekl, že je velmi důležité si držet hranice, protože člověka to pak snadno vše vyčerpá (vypadala jsem asi vyčerpaně – odtud to téma k hovoru), ale že držení těchto hranic je občas stejně náročné a únavné, jako jejich překračování ze strany druhých lidí vůči vám. Ale že jde o princip, o ten výsledek, že stále „držíte pozice“, byť energeticky asi „nula od nuly pojde“. No, snažím se tedy držet hranice :D  a doufám, že až budu mít 40 let praxe jako můj mentor, tak budu mít taky stále tolik energie a hlavně ten nadhled za každé situace, který přichází asi až s věkem ;)

Takže doufám, že se vám dnešní povídací článek o práci s lidmi líbil, neměla jsem záměr psát nějaké vyloženě odborné pojednání, ale spíš postřehy z okolí, ze života, ze své praxe a klidně mi napište, jaké máte zkušenosti z práce či vůbec života vy s lidmi – co na ně platí, co vám naopak někteří neprominou.

Já nedávno třeba narazila na zajímavý článek u Dášenky z blogu Roztomilosti o tom, jak hledala práci a hlavním problémem pro okolí byly její růžové vlasy, hezky tam popisuje, jak moc to vůbec celý průběh hledání práce ovlivnilo. Článek najdete ZDE.

Myslím, že dnešní povídaní o jednání s lidmi by se právě hodilo i na pracovní pohovory, kdy často člověk tápe, co si vzít na sebe, jaké zvolit doplňky a jak udělat zkrátka ten nejlepší dojem. Pokud pak člověk dál pracuje s lidmi, tak každý den je takový malý pracovní pohovor, mi tak přijde...

Děkuji za všechny komentáře, dělají mi velkou radost ;)

Vaše Iwi