Největší trápení jsou často tichá

Nedávno se zase někde na těch internetech strhla debata na téma, jak kdo má těžký život. Což je samo o sobě vcelku na hlavu, protože jen my sami víme, čím jsme skutečně prošli či procházíme, ale předávat to světu jako obecnou nic neříkající slepeninu asi moc hluboký význam pro běh událostí světa stejně nemá. Ale tak budiž, když už máme ty internety… a milujeme sdílení už od pravěku ;)

Vím, že to není snadné a občas trvá dlouho, než se smíříme s tím, že některé kapitoly v knize našeho života nejsou napsány, tak jak bychom si přáli a ani tak, jak by byly napsány v normálním světě. Na druhou stranu - těžké to měla v životě spousta lidí. Někdo víc, někdo míň. A s někým bych neměnila ani za zlaté tele. Ale ať už je ta míra trápení jakákoliv, nikdo nás příliš dlouho za to omlouvat stejně v běžném životě nebude. A přijde čas, kdy musíme fungovat jako ostatní a žádné jednání v rukavičkách od okolí už nehrozí.

Což se teď i nabízí mimo jiné jako další otázka u Hosta. Protože jednat s dítětem, které je v pubertě, je jedna věc. Jednat s dítětem, které je v pubertě a prožilo nedávno takovou těžkou životní ránu, je další věc a jednat s dítětem, které je v pubertě, zažilo těžkou životní ránu a od toho okamžiku je vše podle něj, protože, ten kdo držel pevně otěže nějaké výchovy a určoval hranice, tak je nenávratně pryč a my ostatní, celý život tak nedůslední, teď navíc chodíme kolem něj po špičkách a přehlížíme, tolerujeme, neustále ustupujeme, protože se mu přece stala taková zlá věc.

Myslím, že mu tím ale vlastně hodně ubližujeme, když v rámci smutku jsme si z něj udělaly (hlavně my ženy) pupek světa. Mám ho sice vážně moc a moc ráda, ale realisticky musím uznat, že je samozřejmě  dost velký a taky dost chytrý a taky ve „správném“ věku, aby si rychle uměl dát dvě a dvě dohromady a zorganizoval si během té krátké doby vcelku pohodlný život, kdy kompromis spočívá v tom, že on řekne, po čem touží a ostatní se buď nechtějí rozčilovat, nebo mu i rádi uhnou, ať je to jakékoliv přání, protože přece to má těžké…

A vím, že bych mu já sama některé věci netolerovala za běžného stavu a už vůbec bych to takhle tiše nepřecházela u svého dítěte, protože myslím, že nějaké hranice by být měly.

Takže na rovinu říkám, že hledám odborníka, s kterým bych se mohla poradit o této specifické situaci. Na druhou stranu, jak víte, nejsem jeho rodič a navíc on je už v tom podivném věku, kdy už nic moc beztak nezachráníte a vlastně to můžete jen víc pokazit.

Jen se děsím jednou té tvrdé lekce, jakou mu okolí nadělí, protože cizí lidé ho nebudou donekonečna omlouvat jako my, nebo mu ustupovat.

Ale ať se vrátíme k těm životopisům na netu, které popisují ty „malé-velké“ osobní tragédie…

Občas člověk má zkrátka potřebu demonstrovat, co všechno zvládá, nebo nezvládá. Těžko říct, co k tomu vede – možná pocit, že se mu uleví, když se svěří. A asi na tom není nic špatného, dneska se díky sociálním sítím maže ten rozdíl, že se svěříte nejlepší kamarádce, nebo X virtuálním kámošům. Takže asi ano, i tohle je cesta. (Nepočítají se sem samozřejmě texty, které mají hlubší myšlenky a mohou opravdu někomu pomoct a poskytnout informace o konkrétním problému, ať už to je nějaká závislost, nemoc nebo podobně.)

Horší je, když k takovým ventilacím vedou spíš pohnutky jako snaha získat si pozornost a soucit okolí, nebo obdiv a nakrmit své ego. Potřeba vyzdvihnout se kapku nad ostatní smrtelníky a ukázat jim, že my jsme lepší, protože jsme zvládli tolik.

Na těch internetech se ty pohnutky těžko odhadují, pamatujte, že na net každý pustí jen to, co se mu hodí do krámu a tak vás často spolehlivě vede po cestičce, jaký obrázek si o něm máte nakonec vytvořit. Nelze říct, že někoho skutečně znáte, když ho znáte jen přes net.

Na druhou stranu, v běžném životě mě lidi taky umí stále ještě překvapit a ne vždy v tom dobrém, takže na tom všem zase tolik nesejde. A ani na netu nejsou lidé horší, než v realitě – i tady jsou fajn lidé, s kterými vás nakonec spojí překvapivě hodně věcí, zájmů a názorů, a i na netu potkáte pitomce, stejně jako třeba cestou do supermarketu.

Jednu věc mě ale reálný život naučil. Že skutečná velká trápení jsou tichá. O takových se málokdy píšou články, nebo statusy na FB. Lidé o nich nemluví. Ani když se to děje, ani později. A když už, tak zcela výjimečně.

Mnohokrát za život jsem slyšela někoho říct (nebo četla), že třeba jeho rodina stojí slušně řečeno za houby, že táta pije a matce je ukradený. Taky, že partner má bokovku, nebo že jsou v rozvodovém řízení. Nebo že nejlepší přítel ho zradil. A taky že mu zkrachovala firma, obchodní partneři ho podrazili a on splácí miliony, nebo že už dva roky hledá zoufale práci, která ho uživí a stále nic. A že  jeho děti mají anorexii, nebo berou drogy. Zdálo by se žádná tabu…

Je ale jedna oblast, kde se často mlčí (ale ne vždy), protože věta, která definuje podstatu věci, se vyslovuje těžko. A tou větou je: „Mám strach o svůj život.“ (Případně sem spadá ještě kategorie „Mám strach o život blízkého člověka.“)

Potkala jsem takových lidí několik, a i když příčiny toho strachu byly různé, všichni měli tu zvláštní uzavřenost společnou…

A ať už to je smrtelně vážná choroba, se kterou se snaží ještě bojovat, nebo je to týrané dítě, nebo má dotyčný za zády „svého střelce, který mu ve tmě dýchá za krk“, je to vcelku jedno.

V každé ze jmenovaných oblastí se určitě najdou výjimky, které ventilují své pocity i přes ty internety. Přesto je to jen malý zlomek z celkového počtu.

U nemoci se lidé totiž často bojí, že je okolí buď odepíše, nebo začne slepě litovat, ale nakonec zůstanou stejně všem ukradení. Dítě, zvlášť to týrané hledá jen těžko znovu důvěru k lidem a vůbec k okolnímu světu a svědci nejsou blázni a zbytečně neriskují, protože ono ochrana svědků v ČR má zkrátka do té americké opravdu hodně daleko.

Tihle všichni lidé se zkrátka nepotřebují camrat (chválit), čím si prošli či procházejí.

Takové příběhy jsou opravdu často dost silné a možná i zajímavé a snad i inspirativní, ale přesto si je jen tak nepřečtete. Protože je snadnější napsat, že táta prohrál barák v automatech a tak dětství bylo na prd, než že moje maminka mě kdysi málem utýrala k smrti…

A někdy je ten boj tak tichý, že to netuší ani blízké okolí. A netuší ho ve chvíli velké bitvy a neví o něm ani po letech. Díky čemuž pak občas vznikají i situace, které se jen hemží černým humorem. Ale nechci vás tu dneska zasypávat veselými historkami „z natáčení“.

A ještě jednu věc mají společnou, když jsem se těch lidí kdysi ptala, jak je to možné, že okolí netuší, co se děje, tak všichni odpověděli, bez ohledu na ten prvotní důvod strachu, stejně – předstírám obyčejný život. Život, v kterém je vše na první pohled normální a v pořádku. Což je nakonec i jejich recept na přežití a na to, aby si člověk z toho všeho nezbláznil.

A tak příště i v běžném životě, když někde narazíte na něčí příliš hlasité krmení vlastního ega, zkuste spíš zapátrat po tom tichém a obyčejném, možná trochu uzavřeném člověku. Možná se za jeho mlčením skrývá daleko zajímavější příběh…

A co vy? Komu byste se nakonec svěřili, že toužíte žít? A svěřili byste se? ;)

Vaše Iwi

PS: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mě potěší ;)

Co ve finanční gramotnosti člověka nenaučí aneb skutečná hodnota peněz

No, takže na mojí z jedné strany báječné dovolené s Panem M. a Hostem a z druhé strany silně poučné dovolené (o tom někdy příště) jsem se mimo jiné dozvěděla, že na základní škole na druhém stupni se učí předmět „finanční gramotnost“, což je na první pohled věc báječná.

Děti se tam učí (tedy teenageři) jak se počítají procenta úroků a taky o rizikovosti nebankovních úvěrů a o tom, že brát si úvěr na dovolenou je blbost. A tak vůbec.

Dovede je to ale skutečně k tomu, že znají a chápou hodnotu peněz a umí s nimi hospodařit v běžném životě v dospělosti? Myslím, že ne.

A myslím, že hodnotu peněz dneska nechápe mnoho lidí a to bez rozdílu věku. Nejen dítě školou povinné. Ono totiž umět počítat je věc první, umět hospodařit je věc druhá a chápat hodnotu je věc třetí.

Ono je to ale těžké, utvořit si názory, v dnešní době neomezených možností, kdy mladý člověk slyší z každé strany, kolik je na světě lidí, co zbohatli na nápadu či nějaké zdánlivé drobnosti prakticky přes noc a navíc třeba i prací nekvalifikovanou. Což je těžká rána pro vzdělávání obecně.

Sama mám kolem sebe takové lidi, kteří mají za sebou třeba jen jeden rychlo-kurz, ale s dobrým příběhem který připojují ke svému zboží či službě, prorazili. Říkám si – proč ne, že ano? Je to fajn, když se podaří. Je to ale běžná realita mladého člověka třeba po škole? Nebo je realitou spíš evidence na pracáku? Je to zkrátka k zamyšlení…..

Ono podobnou „zlatou horečku“ si pamatuju i z devadesátých let. Tenkrát to bylo o odvaze a žaludku a kreativitě. Dnes je to o odvaze a kreativitě a někdy i tom žaludku. Takže drobná proporcionální změna, zdá se….. ale ne. Nechci to zlehčovat ;) Je fajn, když se lidem daří a je to vše o.k.

Chci ale říct, že chápu, jak je těžké pro mladé lidi si udělat názor, když žijí v tom, že za jedno 20min video youtuber – opinion leader obdrží třeba 70tis Kč. Což je sice realita, ale není to všední realita většiny lidí. Nechci nikomu krást sny, ale reálný pohled není na škodu. Jenže mladí dnes žijí spíš on-line, než v realitě, tak si nemají moc příležitostí udělat obrázek. Jedinou šancí je mluvit s nimi na rovinu otevřeně a neustále… 

A to ani nechci do toho montovat teď fakt, když máte třeba solventnější rodiče, kteří vám mohou a chtějí dopřát první - poslední... A mladý člověk pak ani netuší, kolik to jeho nové "bávo" stálo. 

Když tak přemýšlím, dnes jsem neskutečně vděčná své babičce, která ve mně svým přístupem vypěstovala právě finanční realismus. Už jako malá jsem věděla přesné rodinné příjmy, částky a z jakých zdrojů jsou (důchod, výplata…). A kolik co stojí. I v tom věku jsem věděla, co je inkaso a kolik se za něj platí. A taky jsem odmalička měla kapesné, s kterým jsem hospodařila. O penězích jsme mluvili vždy otevřeně.

Celé to pak asi do kupy dalo možnost pochopit hodnotu peněz a přijatou protihodnotu i tou dětskou myslí.

Tak to fungovalo až do mých šestnácti let, kdy oba prarodiče zemřeli. Následně jsem putovala sama na druhý konec země a s přiděleným rozpočtem na měsíc jsem už hospodařila dle svého mínění – bydlení, jídlo, hygiena, školní pomůcky, oblečení… a samozřejmě zábava – základní a zásadní položka seznamu většiny teenagerů. Rozpočet jsem si vylepšovala doučováním. Jistě finanční rozpočet jsem dostávala – nepracovala jsem naplno, takže to ještě nebylo úplně tak „dospělé“. Ale vlastně se od toho okamžiku už nic moc nezměnilo v tomto ohledu v mém životě - co se hospodaření týče.

Dá se říct, že v dětství mi nikdy nechyběly na nic peníze, zejména díky štědrosti prarodičů. Ale nikdy jsem to nebrala jako samozřejmost a vždycky jsem si toho vážila, protože jsem znala „druhou stranu“. Měla jsem i kamarády, kteří neměli doma ani na jídlo. A já si takových věcí všímala už i jako malá.

Někdy mi přijde, že díky tomu, že babička i děda věděli, že tu možná do mojí dospělosti nebudou, tak moje výchova nebo spíš příprava na život probíhala kapku zrychleně a vcelku intenzivně – za což jsem dnes ráda. Kromě pár fotek, je tato příprava pro život to je to jediné, co mi po nich osobně zbylo, ale zase je to něco, co už mi nikdo nevezme a pro mě to má hodnotu nejvyšší.

Takže mě vlastně teď překvapily (zaskočily) názory Hosta v jeho věku, který navzdory tomu, že předmět finanční gramotnost zvládl v pohodě, tak taky s hodnotou peněz a životními náklady a finanční realitou trochu zápasí.

Takže jsme si i vysvětlovali, proč nebydlím ve velké vile s bazénem ;) Vtipné ;) Zajímavé, že děti ale nejsou ještě tak kousavé jako dospělí. Odůvodnil si to prý tím, že je to proto, že nechci. Jen on sám nechápe tedy důvod, proč nechtít takovou super věc. (Dospělí vám to pravděpodobně upřímně neřekne, ale myslí si něco o neúspěšném chudákovi – což jsou ostatně všichni, kteří nebydlí v obří vile s bazénem ;)

Promluvili jsme si s Hostem i o financích z pohledu děti vs. rodina. Často rodiče a prarodiče svým potomkům pomáhají. 

Osobně mám mezi svými kamarády i v tomto ohledu naprosté extrémy. Od kamarádky, která si dnem dosažení 18ti musela najít stálou práci a platit doma regulérní nájem, kupovat si jídlo, vlastní prací prášek…. A ve dne studovat, v noci pracovat….  Přes kamaráda, kterého před maturitou dokonce rodiče vyhodili z domu a ani mu neplatili soudem určené peníze, až po kamarádky, kterým rodiče kompletně zaplatili/darovali/postavili/koupili krásné velké bydlení dle vlastního výběru, které ještě případně náležitě vyšperkovali a na vrch přidali často auto za půl mega, aby se dítko taky občas dojelo na ně podívat.

Mám kamarády, kterým nikdo ne že nezaplatil nový dům po vysoké škole, ale ani jim nezaplatil skripta, kolej, dojíždění…. Ale kteří třeba dokonce řešili, kde vzít dnes na jídlo (protože včera už nejedli vůbec) a stěhovali se za prací doslova jako ptáci.

Než začne člověk soudit takové lidi, že se dá přece vše v pohodě řešit, tak ať si radši představí tu situaci, že ho někdo vyhodí na ulici a on už se domů nevrátí ani pro zubní kartáček. A jestli si myslí někdo, že má kolem kupu kamarádů, kteří mu pomůžou, tak pravděpodobně zjistí, že tohle je běh na dlouhou trať a jediná pomocná ruka, která tu zůstane celou dobu, je ta na konci jeho vlastního ramene ;) Nikdo nevíme, co nás v životě může potkat… Kdykoliv…

Podobně těžké starty měli (a stále svým způsobem mají) děti z dětských domovů.

A i když se doba posunula, ani dneska není snadné se odlepit ode dna bez cizí pomoci jen vlastní silou. Start „od nuly“ je těžký, start od mínus deseti komplikovaný, start „z minus stovky“ se ze startem z pozice „plus sto“ srovnat ani nedá. 

Náskok se dohání těžce a stojí dřinu a trvá to často roky. Jestli má člověk to štěstí, že rodina mu může pomoci v začátku, méně či více, měl by být v první řadě vděčný, protože to není samozřejmost a taky kapka pokory neuškodí, protože život může každému nadělit různá překvapení.

Pád z výši bolí, lepší znát realitu včas, jak se žije v podzámčí ;) 

Poznala jsem ženu, která se téměř nervově zhroutila, protože jejím muž, který vydělával 500tis Kč měsíčně čistého plus další benefity, spadl na čistý příjem pouhých 150tis Kč měsíčně a to v době, kdy velmi slušně placená práce dosahovala čistého příjmu v řádu 10% té částky. A ona se děsila, co budou dělat, když mají dvě děti – jak je teď jenom uživí? A budou vůbec mít na to, aby děti mohli studovat? Podotýkám, že ta žena to myslela smrtelně vážně.

A to ta žena nezažila skutečné finanční problémy….. že by neměli na jídlo či bydlení… na základní potřeby...

To pak totiž mají teprve jinou hodnotu všechna ta auta za ukončení studia, která jsou pro některé samozřejmost. Ale ono i pro Hosta jsou asi samozřejmé. A asi pořád trochu nechápe, proč nemám ten bazén a vilu… ;) I když jsem mu asi vymluvila díru do hlavy… Jenže to je pořád vlastně dítě, která má svůj svět… A opravdu po této dovolené reálně uvažuju, že vyhledám radu odborníka, jak s dítětem v takové životní situaci, v jaké on teď je a v tomto specifickém věku vůbec efektivně jednat... No, o tom někdy příště...

Jinak, co se týče finanční podpory - já se rozhodla jít jinou cestou. Z části proto, že to nešlo ani jinak - vzkřísit mrtvé neumím a tím bylo dáno v mém životě opravdu mnohé.

Na druhou stranu nikdy jsem nedostala dárek za žádný školní výkon ani jako dítě. Doma se razilo heslo, že se učíme pro sebe. Ale babička měla za života zvyk kupovat každému vnoučeti zlatý dárek za maturitu a promoce jako památku.

Z části jsem se ale taky rozhodla jít v životě jinudy právě kvůli prarodičům, měla jsem pocit, že bych měla životu oplatit to dobré. Tady by se hodila vsuvka, že mladí lidé jsou takoví snílci….. ;)

Ne každý si totiž moji pomoc zasloužil, ale to je na jinou debatu a po pravdě na tím osobně příliš neuvažuju, odepsané ztráty jsou uzavřené záležitosti.

No, a k těm dárkům a autům jen dodám – loni jsem si nečekaně a vcelku narychlo musela koupit nové auto, protože své aktuální jsem darovala rodičům, kteří ho potřebovali. Samozřejmě, že ale i já auto ke své práci dost potřebuju. A i když vydělávám, není to pro mě stále zanedbatelný výdaj, který bych takhle v klidu ze dne na den celý mohla „na dřevo“ zaplatit a nikdy na auto ani tak pohlížet asi nebudu.

Nakonec jsem tři měsíce chodila pěšky, než jsem měla opět „vlastní kolečka“, což mě stálo velké množství drahocenného času, nebo jsem jezdila taxíkem (ano, jsem kapku snob a nestydím se za to ;), a nebo mi někdy vypomohl Pan M., když to vůbec bylo časově možné.

Takže jsou tedy různé přístupy - můžete brát a můžete i dávat.

Já měla hezké dětství a díky němu se neklaním penězům jako zlatému teleti, ať už jich mám méně či více. Vždycky se mi líbilo na prarodičích, že byli štědří, velkorysí, nám všem kolem pomáhali, pokud jen trochu mohli a pro mě jsou proto stále nejen ohledně financí ale celkově velkou životní inspirací.

Ale u Hosta to asi budu muset nechat na samotném životě…. A ani jednička z finanční gramotnosti nezabrání tomu faktu, že ho čekají v dospělé realitě mnohá překvapení…

A vtipná story na konec – cenu za nejlepší dceru roku jsem ani tímto pokusem skrz auto nevyhrála a trumfla mě sestřenice bankovním převodem velmi solidní částky, kterou zaslal její manžel na účet jejího otce (mého strýce), aby si mohli rodiče sestřenky koupit auto dle vlastního výběru ;)

Upřímně se děsím každé další návštěvy či telefonu našich u tety a stejdy ;) :D jaká bude další z x disciplín této životní soutěže.... ;)

No, a co vy a finanční gramotnost? ;) A berete, nebo dáváte, či je stav vyrovnaný? Případně, je pro vás auto malý nebo velký dárek?

Povídejte… ;)

Předem děkuji za všechny milé komentáře.

Vaše Iwi