O
blogování, soutěžích a nenávisti
Chtěla bych vám dneska
napsat takové zamyšlení o blogování, o soutěžích a o věcech, kterých jsem
si poslední dobou všimla. A taky o virtuální nenávisti, i když té asi věnuju
ještě jeden samostatný článek i z pohledu práva.
Předně bych chtěla
ještě jednou poděkovat milé čtenářce L.
za nominaci blogu Mazaný králíček do blogerky roku. Tisíckrát víc mě ale
potěšily její milé zprávy, které mi napsala (a v kterých se zmínila i o
tom, že blog nominovala.) Nominace jako taková mě trochu i vyděsila, protože
vždycky mě nakonec překvapí, že v tom obrovském virtuálním oceánu najde
někdo „to zrníčko písku“, které moje blogy představují.
Víte, Blogerka roku
je soutěž, která každý rok šla mimo mě a musím říct, že to letos není jiné, ani
navzdory tomu, že sama blogy píšu. Pro mě osobně největším oceněním je to, že
někomu přijdou články na Makeupmania.cz nebo na Mazaný králíček přínosné a že
ho zaujmou.
A ačkoliv jsem tohle
téma soutěže nechtěla nijak víc otvírat, tak poslední dny mě přivedly k závěru,
že malé zamyšlení by nebylo na škodu. Protože asi mám několik věcí na srdci,
které bych vám už chtěla delší čas říct, nejen o soutěžích… ale o mém blogování
vůbec.
Předně asi to, že já obecně na soutěže moc nejsem – na jakékoliv soutěže, což asi ti všímavější postřehli.
Z části je to asi určitá lenost (je potřeba se podívat kruté
pravdě do očí ;) a z části mě to jednoduše moc ani nebaví ( je potřeba se
podívat kruté pravdě do očí podruhé ;) ,
taky nerada jako soutěžící sděluju své osobní údaje a z části taky proto,
že v tom nevidím hlubší smysl, což se třeba týká zrovna blogerky roku.
Protože - kolik lidí - tolik chutí… a ani rozdělení do kategorií tomu moc
nepomůže. Tak jaképak hlasování? Když to nakonec nevypovídá nic o tom
podstatném. K tomu se zkrátka já nepřinutím. Na druhou stranu pár blogů
bych i já ocenila ráda, ale zase vybrat jeden je prostě dilema nad mé síly.
Ale přesto všechno,
to má i nějaká plusy, dají se tam každý rok objevit blogy neskutečně zajímavé,
taky nové a s kvalitním a odlišným obsahem (pročež tam nakonec vždy vlezu), jinak ale zastávám názor, že blogosféra je komplikované a těžko neuchopitelné téma obecně, takže nějaká soutěž to jen tak nezmapuje.
Pokud ale na
soutěže jste, nebo rádi i takto oceníte někoho, kdo se vám líbí, tak klidně.
Zastávám názor, že to je opravdu každého soukromá věc, co zvolí za postoj – ať už
čtenáři, nebo ostatní blogeři. A dost nechápu tu potřebu, kterou letos má tolik
lidí v této záležitosti, a sice kopat do všeho a do všech kolem. Letos víc
než kdy jindy vše kolem této soutěže připomíná především virtuální dívčí válku…
což není moc fajn, když nějaká událost v lidech probouzí nakonec takovou
nenávist. Otázka je, v čem všem (a v kom všem) je nakonec chyba?
Za sebe sama můžu
jen říct, pokud jsem někdy nějakého autora blogu chtěla ocenit, jednoduše jsem
zanechala pochvalný komentář, napsala zprávu, nebo mail a tak to dělám celé
roky. Což je ostatně asi typ reakce, která většinu blogerů potěší nejvíc,
stejně jako mě samotnou.
Takže tak, v soutěžích
nehlasuju a nehlasuju ani za vlastní blogy. Ale neodsuzuju, když to někdo
udělá, blogerka roku umožňuje podle pravidel nominovat i vlastní blogy a nic si
nenalhávejme, blogy, které se v blogerce roku mihnou, nebo dokonce umístí,
tak často jistý nárůst sledujících zaznamenají. Po pravdě jsem o některých ani
neslyšela, než se objevily v této soutěži a třeba v ní i dosáhly nějakých
výsledků a ještě dneska z toho svým způsobem těží a „žijou z nárůstu sledujících
získaných díky zveřejnění blogu v soutěži“, takže by se hodilo říct k některým
debatám, že „Ty, kdož si bez viny, hoď první kamenem“ ;)
Za mě říkám tedy k této
věci - proč ne, můj styl to není, ale každý člověk ať dělá, co sám uzná za
vhodné. Myslím si, že ani v takovou chvíli, kdy třeba někdo nominuje sám
sebe, nejsou na místě nenávistné reakce, ale o té nenávisti dneska ještě bude
řeč.
Další věcí, co bych
vám chtěla už delší dobu napsat, jsou důvody, proč jsem blogy začala psát a
proč v psaní pokračuju. Je to prosté, psaní mě totiž baví. A tohle jako
hlavní důvod stále trvá. Až mě to bavit přestane, jednoduše „zavřu krám“ a
půjdu dělat něco jiného, co mě bude v tu chvíli těšit víc.
Nechci, aby to teď
vyznělo nějak špatně (či bylo špatně pochopeno), ale tohle je opravdu hlavní
důvod. To, že někdo články čte, že se mu třeba i líbí, nebo mu „něco dávají“,
případně si najde čas k debatě a že si ho někteří z vás najdou velmi
často, toho si moc cením, dělá mi to velkou radost, ale je to pouze příjemný a moc
krásný bonus pro mě. Já měla víc než dva roky blog neveřejný a psala si jen tak pro radost sebe sama, takže ano - primární důvod je, že psání mě baví.
Nikdy bych proto nechtěla sklouznout k prohlášením o „ svém sebeobětování“, že „to
vlastně všechno dělám pro vás“ (a nedej bože, že si toho nevážíte….. nezbedníci…
;) Tak snad mi rozumíte, jak se na své blogování
dívám… Je to koníček.
Taky asi další
zásadní věc je, že já začala psát blogy bez ambicí a stále bez ambicí jsem, co
se blogů týče, samozřejmě. Netoužila jsem a ani netoužím mít tisíce čtenářů,
volím jako ve všem totiž raději kvalitu, než kvantitu. Vím, že oba moje blogy
dneska čtou příjemní, chytří, milí, přátelští lidé. Ani jediného z vás bych
nevyměnila za čtyřciferný čí víceciferný ukazatel sledujících. A tak mě vlastně
potkalo to nejlepší, co se autorovi blogu může stát, že energii, kterou vkládá
do článků, dostává vlastně zpátky v podobě reakcí lidí, kteří ty články
čtou (případně s ním debatují na jiných sociálních sítích.) – každý blog má
svoji FB stránku a od 18.8.2015 mám založený účet na
instagramu (najdete na blozích nově i tlačítko).
Další věcí, která v tom
všem hraje roli, je ochrana mého soukromí. A je mi jasné, že pozornému čtenáři
to asi taky neuniklo.
Byť něco jako
naprosté soukromí dneska neexistuje a najít někoho není tak těžké, pokud o to
vážně stojíte (chce to jen čas, energii a někdy i peníze), tak přesto nemám v úmyslu
dělat svůj život víc veřejným, než je. Na blozích a sociálních sítích najdete
přesně tolik, co jsem ještě ze svého soukromí ochotná pustit do světa a sdílet
s jinými lidmi. Jinak si své soukromí dneska velmi dobře chráním. Za
posledních víc než deset let je i v tom reálném světě naprosté minimum
lidí, kteří mají o mém životě skutečně přehled a kteří se dostali vůbec za
informační hranici „obyčejný život“, takže si to nemusíte brát nějak osobně –
jsem zkrátka taková. A ani blogy tento můj přístup nezmění. Možná jednou změna
přijde, ale ty důvody budou muset být zcela jiné, než je úspěšnost blogu ;)
No a k té nenávisti
na sítích – zdá se mi jednoduše zbytečná. Víte, když nejde o život, jde vlastně
o…. V reálném životě mnoho z nás
potkají takové věci, které musíme nějak vyřešit, či doslova přežít, nebo se s nimi
srovnat, že tyhle „žabo-myší“ války jsou ve světle běžného života doslova plýtváním
energie, času a dalších zdrojů. A poslední dny to snad i postrádá už logiku.
Nějaké poznámky bych
k tomu přesto napsat chtěla, protože „to napětí“ sleduju déle, než trvá
tahle miniválka kolem soutěže.
A sice chci dnes psát „o
dvojím metru“. O tom, že co člověk netoleruje jiným, sám nakonec občas udělá. Stane se,
že osoby, které si stěžují na chování haters, ani v minulosti neměly problém se
občas chovat stejně. A nemusí to být nutně útočný komentář na někoho konkrétního, ale
někdy jsou to jen takové „ nevinné malé poznámky“ o tom, jak by měl být svět „ideálně
uspořádán“.
Víte, shazování jiných, odrazování od toho, aby něco zkoušeli(nejlépe pod zástěrkou "já to s Tebou myslím dobře) a komentářů, že pro ně je to příliš těžké a že to určitě nezvládnou a vůbec… to je čistá manipulace, nemusí tedy padat vulgarismy, aby člověk "šel tak nějak za hranice“….
Takže co je ještě v pořádku?
Pouhá cílená ignorace? Nejlépe v kombu s přístupem, že přátele si drž
blízko, nepřátele ještě blíž? Všechno to jsou bohužel taky manipulativní a taky dost
špinavé techniky…
Ale ještě přitvrdíme.
Takže jsou dokonce v pořádku
dvojsmyslné poznámky, nebo urážlivé komentáře, protože máme pocit, že přece
hlásáme pravdu – a tak účel nakonec světí prostředky, jak řekl Niccolo Machiavelli?
Nemyslím si, protože
i pravda je, přátelé, jen relativní pojem, ať už se nám to líbí, či ne. A tak
ani v tuto chvíli není nenávist na místě.
Nenávist je jako
nakažlivá choroba, když jste jí vystaveni, snadno ji chytnete a těžko se jí
člověk zbavuje, protože dává pocit moci a je tak trochu návyková.
Neznám větší „sílu“
než je nenávist, což je smutné a děsivé zároveň. Ani láska není z mého pohledu dnes totiž tak silná, protože
dneska nakonec náš život ovládá spíš chladné racionální myšlení než emoce. A láska
a logika se občas nesnesou, ale nenávist si s chladným kalkulem rozumí moc
dobře.
Dneska jsem ve své
podstatě snad i trochu cynik (ovšem se smyslem pro černý humor ;), možná je to pro někoho smutné, ale je to tak. Dovedly
mě k tomu zkušenosti, život, lidé. Uznávám, že s některými byste se
určitě setkat nikdy nechtěli. Přesto mám trochu paradoxně a nebo právě proto lidi ráda a věřím v to, že obyčejná lidská slušnost
by se měla dodržovat (ona vám nakonec pomůže někdy zvládnout i situace, u
kterých nevěříte, že ještě dobře dopadnou).
Nemusíte mít rádi
všechny lidi jako vlastní děti, není to ani v našich silách, dokonce ani všichni lidé
nebudou mít rádi nás, protože tak to na světě chodí, ale i když si s někým
nesednete, i když nesouhlasíte, i když jste rozdílní, přesto jednu věc dodržet
lze, můžete si vybrat, jestli budete slušní, nebo zvolíte snadnou cestu nenávisti.
Záleží jen na vás a na tom, kolik v sobě nesete vnitřní síly, protože to
je jediná věc, která vás od nenávisti, která se v davu lidí navíc šíří jako mor, dokáže vůbec ochránit.
Napište mi, co si
myslíte vy - o blozích, jestli rádi soutěžíte, nebo jestli věříte na lidskou
slušnost? ;)
Nebo třeba, jestli
poznáte manipulátory a jejich způsoby jednání? ;)
Vaše Iwi
