Boží mlýny

Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, ale možná by se asi hodilo menší zamyšlení nad některými věcmi….

Poprvé mě tahle celá myšlenka napadla asi dva měsíce zpět, když jsem míjela jedno místo a vzpomněla si, jak můj život vypadal v ten den na tom místě před několika lety. Nebyl to tehdy šťastný rok, velká část už byla sice za mnou, ale ten absolutní kolaps událostí jsem měla už jen maličký kousek před sebou. Aniž bych ho tušila. Ony vůbec se podobné děsivé věci často dějí jako blesky z čistého nebe, zdá se mi. Nebo možná jen nechci ty mraky vidět?

Dodnes v tomhle případě nevím…

Kdysi jsem vám tady psala článek na téma - Napodobování jako nejvyšší forma obdivu (odkaz na článek ZDE). Patří dodneška k jednomu z nejčtenějších článků tohoto blogu vůbec. Možná tedy ty zkušenosti máme podobné a tak jsem se rozhodla napsat jakési volné pokračování… aneb co se stane po letech…

Pokud jste nečetli a nechcete se už zdržovat, v rychlosti shrnu, že šlo o téma, kdy se vám někteří lidé můžou z různých důvodů závidět některé aspekty vašeho života (byť toho realisticky vzato ani k závidění zrovna moc není), od věcí drobných až po ty zásadní. Ale ono to někdy ani není proto, že by náš skutečný život byl ve výsledku tak dokonalý, jako spíš tím, že život té druhé strany je tak moc nespokojený a nešťastný.

A může se časem stát, že někteří od postoje, kdy tiše závidí, přejdou do dalších fází  a sice snahy ublížit až po snahu nám něco z toho našeho „nezaslouženě spokojeného“ života vzít.

Psala jsem vám tehdy o tom, že se to dotyčnému v jistém směru snad i povedlo, ale to bych nebyla já, nelpím na životních plánech a snech jako na něčem neměnném. Vydala jsem se jinou cestou, ušla taky kus cesty a jsem spokojená, navíc já se nezastavuju, protože kdo stojí, ten couvá. A velký dík patří nakonec samozřejmě i Panu M za minimalizaci ztrát na mojí straně. 

A to se mi právě vše na začátku podzimu, když jsem míjela to jedno místo, vybavilo. Že jsem šťastná a že cest ke štěstí vede spoustu. Není jen jedna jediná správná. A taky, jak říká Pan M, že cesta je cíl ;)

Nakonec to co máte v sobě, vaše schopnosti, vlastnosti, nadání, vědomosti, co je na vás jedinečné, zajímavé a nevšední, to je to, co z vás dělá naprosto unikátní lidskou bytost a to vám taky nemůže nikdo vzít.

Vím, že určitě bolí fakt, že člověku chtěl ublížit někdo, koho měl za svého blízkého, věřil mu, přesto ten druhý byl schopen takových záměrně zlých věcí s jasným cílem ublížit, ale člověk by se ani v takovou chvíli neměl nechat ovládnout nenávistí, ani neplýtvat zbytečně příliš dlouho silami na truchlení za svůj sen či zradu bližního. Naopak měl by investovat vše do toho, aby jeho budoucnost byla spokojená. Najít si klidně k tomu štěstí i jinou cestu.

Je také těžké se smířit s tím, že některé lidi člověk nezmění, ale čím dřív ten fakt přijme, tím dříve se osvobodí z okovů, které ho možná už dávno tíží. A taky utne situace, kdy se mu druhá strana snaží mermomocí ublížit.

Víte, já si až opravdu nedávno uvědomila, že proti přímému psychickému teroru nikdo není nekonečně dlouho zcela odolný. Čím blíž k vám takový agresor je, tím větší škody napáchá. Ty rány se nakonec sčítají a jednou jich je moc a člověka to zlomí, což je nejhorší varianta. Lépe tedy odejít včas a zachránit sebe sama.

Přemýšlím nad nedávnými událostmi - možná jsem to potřebovala asi takhle na přímo vidět, kam až můžou věci zajít, že se někteří nezastaví před ničím, že jejich nespokojenost s vlastním já/životem/osudem se transformuje do takové formy zla, že je nezastaví ani láska druhé strany. Nedokážou projevit ani náznak soucitu a nemají nakonec sebemenší zábrany doslova zničit živou lidskou bytost na dlouhé roky. A co hůř, rádi k tomu využijí veškeré Achillovy paty, které stihli jako bližní u dotyčného poznat.

Asi se ještě sama trochu vzpamatovávám z toho poznání… Možná bych neskončila o nic líp, než kam to zašlo u jiných lidí, nemít Pana M. Možná bych stála zcela zničená vedle ostatních v řadě. Naštěstí právě Pan M přesně odhadl něco, co jsem my ostatní (a že nás bylo dost) nechtěli vůbec ani náznakem uznat.

A jednou z těch věcí je, že zdravá vyrovnaná lidská bytost nemá potřebu ubližovat jiným. A že tento člověk tedy v tomto ohledu rozhodně zdravou vyrovnanou osobností není. Odhadnout vnitřní hranice ostatních lidí je ale snad nejtěžší věcí vůbec. Povím vám něco, co mi řekl kdysi člověk, který se věnuje profesionálně řadu let oblasti zbraní, a sice že dokáže dnes přečíst z lidské povahy a chování mnoho, ale nikdy nebude mít absolutní jistotu, zda člověk, který právě vešel do dveří, by ho byl ochoten a schopen zastřelit. Je to jedna z psychických krajních mezí a na tu my zkrátka do nitra jiného už nedohlédneme. (A není ani pravdou, že v krajní nouzi dokáže vystřelit každý.)

Takže vidíte, není to snadné vždy poznat, kdo proti nám stojí. Ale dneska chci psát o tom, co přijde po letech takového střetu….

Takže co se děje dál? Netrápíte se a neteskníte, utíkáte po nové cestě, možná jste se rozhodli běžet i trochu těžší cestou do kopce, ale jak plyne čas, nemáte už daleko na hřeben hory a nabídne se vám výhled do údolí… A v něm možná spatříte po letech toho, s kým se kdysi vaše cesty rozešly, jak ve snaze vyzrát na život sešel z cesty a bloudí močálem. Doslova.

Zatím co vy jste totiž investovali do sebe a svého životě a toho, co má pro vás samotné skutečně smysl, tak druhá strana investovala veškerou energii do věcí úplně jiných. Ani tak nevím jak to přesně popsat? Jako investici do snahy škodit, do snahy vzbudit závist (což je diametrálně odlišné od toho, že člověk usiluje o vlastní skutečnou spokojenost), do snahy chladit si žáhu kopáním do jiných, do využívání okolí v zájmu dosažení svých cílů. Aniž by si uvědomil, že mu utíkají mezi prsty roky života a události, které se už nikdy nevrátí. A nedochází mu, že za tohle vše nakonec zaplatí a ten účet se mi nebude líbit.

Přesně pro tohle se podobnými osobami nemusíte trápit, oni se dokážou dřív nebo později zničit samy.

Nikdy bych nechtěla zaplatit cenu tak vysokou, jako zaplatil ten člověk z našeho příběhu. A víte co je na jeho životě teď nejhorší. Ta beznaděj. Že příležitost na nějaké brzké zlepšení je v nedohlednu. Že karty, s kterými bude nyní hrát, tak mu moc šancí sázet trumfy už nedávají.

Uvědomila jsem díky tomu, že i když před pár lety bylo to období opravdu těžké, tak nebylo takhle beznadějné a to je asi nejdůležitější… Naděje, která nakonec tomu, kdo si nespálí všechny mosty a nevypálí vlastní dům, svítí na cestu z temnoty.

Takže přeju vám, ať jste v životě spokojení, ať neztrácíte čas a energii zlými a hloupými lidmi, netrápíte se zbytečně dlouho tím, co se vám třeba v životě i díky takovým přihodilo, protože ono se to nakonec „vyřeší samo“, aneb jak říkala moje babička: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“

A ať už jste věřící nebo ne, vždycky je nakonec lepší investovat do sebe a věcí dobrých, než krmit nenávist a zlobu ;)

A co vy a boží mlýny? Případně vidíte, že po letech se lidem vrátí to zlé i to dobré…?

Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost.

Vaše Iwi

PS: Svět je plný přátelských a přejícných lidí, jen tihle fajn lidé nejsou na první pohled hned tak vidět a slyšet ;)

Právo na obranu

Tohle téma mám pro vás rozepsáno už celé měsíce, ale nebylo pro mě snadné ho zpracovat, protože je to téma široké a odpovědět si na některé otázky nebylo snadné…

Jeden starší člověk mi řekl hodně zásadní poznatek, který vycházel z jeho dlouholeté praxe: „Nemusíme tu odpověď nikdy vyslovit nahlas, ale musíme ji mít v hlavě, musíme o ní být přesvědčení, že tohle chceme a musíme to ve své mysli mít srovnané dřív, než nám osud položí tu nejzásadnější otázku.“

Takže jak čelit zlu? Ať už je tím „zlem“ cokoliv, od lidí, kteří člověku ubližují emocionálně, týrají ho fyzicky, čekají ve stínu temné uličky, nebo nakonec usilují cíleně i o jeho život…

Každý na svět přichází s nějakými ideály, když je člověk dítě, jistě si sebe sama jako dospělého nepředstavuje jako vystresovanou, nešťastnou, unavenou, vyčerpanou bytost. Dnešní doba není snadná, ale co když člověku do života vstoupí ještě další okolnosti? Které nakonec nejdou řešit dlouhodobě (nebo vůbec) přístupem „Kdo po Tobě kamenem, Ty po něm chlebem.“

Muže to být i zdánlivá drobnost, třeba že nechce člověk ani jako dospělý odporovat rodičům a skrz lásku k nim a taky protože nechce být to „špatné dítě“ se nechá pomalu a systematicky ničit… nebo si nechá příliš zasahovat do života, až nakonec nežije ani vlastní život, ale spíš ten jejich. Nebo se nechá nekonečně dlouho využívat někým blízkým až na pokraj sebezničení.

A co když jsou to nakonec věci natolik odlišné, natolik zlé, natolik agresivní, že to člověku postupně změní doslova všechno? Co se pak děje s ideály, které nemají daleko k budhismu? Jsou nakonec největší překážkou? Jsou pomyslnou lopatou, kterou si kope člověk vlastní hrob? Většina z nás by chtěla být dobrá, čistá, přátelská… Ale svět, kde žijeme, takový ještě dlouho nebude.

Prvním krokem tedy je zbavit se naivity. Člověk může být dobrý, přátelský, empatický, ale neměl by být slepý, naivní, důvěřivý… Za každou takovou vlastnost snílků nakonec zaplatí. Jde o to jen kolik? A co když nakonec tu cenu neurčí on sám, ale druhá strana agresora, nebo chcete-li třeba i osud? Dáme vše, co máme?

Takže druhý krok – jediná pomocná ruka, kterou vždycky spolehlivě člověk najde, je ta na konci jeho vlastního ramene. Svět je sice plný ochotných, přátelských lidí, kteří mu pomůžou v běžném životě, někdy i víc, než ti blízcí lidé, od kterých to tak nějak čekáme, že? 

Ale…

Říká, že v nouzi poznáš přítele. Bohužel už to rčení ale nemluví o tom, jak velká ta nouze může být? Že i tato pomoc má své hranice a čím je situace těžší, bezvýchodnější, nebezpečnější, zoufalejší, tím méně se dotyčnému přátelské pomoci dostane. Nakonec zůstane sám. A to je pro někoho hodně těžké přijmout a naučit se s tím pracovat… Přijmout samotu, utrpení a bolest a nakonec i samotnou smrt je tím nejtěžším v životě.

S tím souvisí i další věci. Strach a víra v sebe sama.

Čím rychleji se ve složité situaci člověk naučí věřit vlastní pocitům, instinktu, znalostem a dovednostem (případně na nich pracuje) či zkrátka jen myšlenkovým pochodům a dedukcím, tím lépe pro něj. Nakonec jen on sám má k tomu nejvíc informací, co se zrovna děje, jen on sám to má z první ruku. Navíc nalijme si čistého vína, některé věci je těžké vyslovit nahlas a sdělit i nejlepšímu příteli. Proč si tedy člověk v takové situaci myslí, že by se někdo jiný, kdo tyto přímá fakta nemá – ani mít nemůže, dokázal rozhodnout líp než on sám? Sebedůvěra je neskutečně důležitá.

A tak se dostáváme k dalšímu bodu a tím je strach. Je to stav naší mysli, který provází chemické reakce v těle. Strach v přiměřené míře může člověka mobilizovat k tomu, aby jednal. Pud sebezáchovy je to nejsilnější, co člověk má. Pokud jste se někdy dostali do situace, že jste zažili jeho skutečnou sílu, tak vás možná i překvapila.

Ovšem strach, který je příliš velký, člověka může naopak někdy zcela ochromit. Proto je dobré se naučit pracovat se strachem a se svojí myslí. Údajně jedinou zábranou v životě, která člověka ochromuje a brání mu dělat, to co chce, je vždy pouze strach. Strach ze změny, strach z rizika, strach z reakcí okolí….. i k těm se dneska dostaneme.

Když dostane člověk strach pod kontrolu a bude si věřit, může teprve přijít další krok. A sice, že přestane řešit, jak na něj pohlíží okolí. Vystoupit z davu chce duchovní sílu. Není to tak snadné, ostatně ukazují to různé studie, třeba o tom, kdo poskytne pomoc jinému člověku na ulici, o čemž jsem tu kdysi psala. Tak trochu se člověk stane asociálním. Ale jedině, když to člověk překoná, tak je schopen zmobilizovat síly a dosáhnout maxima.

Víte, v ČR je takový lidový folklór nadávat na české právo, špatné zákony a nefunkční justici a vůbec systém. A přesto, že si i já myslím, že k soudu se chodí pro rozsudky, nikoliv pro čistou spravedlnost, tak se domnívám, že využít práva na obranu by člověk měl a to vždy úměrně situaci.

Kolik žen nepodalo trestní oznámení za znásilnění, přepadení, za domácí násilí, protože se bojí, co by tomu hlavně řekli lidé? Kolik lidí se nebránilo proti šikaně na pracovišti, protože nechce být brán ostatními za potížistu? Kolik lidí neřeší stalking jak v reálném životě, tak třeba i na síti? Protože se bojí, že okolí nakonec odsoudí vlastně je, byť jsou oběťmi? (Už ani nechci rozvádět, že když to neoznámí, nechá agresora páchat další a další zlo…).

Krásně postoj lidí v ČR byl vidět na případu herce Ondřeje Vetchého, který se rozhodl, že nebude tolerovat to, že ho někdo očerňuje a má touhu mu ublížit. Z těch debat obyčejných lidí mi bylo i zle. Kolik z nich ale opravdu zažilo, jaké to je? Když se o vás, o vaší rodině píšou lži? Kolik jich zažilo ten pocit, že jdete ráno koupit snídani a lidé kolem vás si šuškají a posunky ukazují? Kolik z nich zažilo, že lidé radši přejdou ulici, než aby je museli jen minout na chodníku? Kolik z nich zažilo chvíle, kdy přijedou na nějaké místo a mezi lidmi se nakonec najde hlupák, který se na ně podívá a řekne dostatečně nahlas: „Já Tě znám, Ty seš ten, co ………“ (doplňte si jakoukoliv nechutnost – podvádí manželku, hraje si na důležitého skrz žaloby, dělá z komára velblouda …… a nebo si doplňte cokoliv jiného).

Ano, všichni pak mají pocit, že vás hrozně dobře znají. Podle hesla, chceš-li o mě vědět víc, zeptej se těch, co ví hov*o, protože oni si zbytek rádi ochotně vymyslí ;)

Můžu vám garantovat, že takové věty nakonec vysloví lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl a ve chvílích, kdy vás to ani nenapadne…. Ale vlastně daleko horší jsou ty rozhovory mezi čtyřma očima, kdy vám to sdělí jako důvod, proč vám nedá práci, proč vám ukončil nájem bydlení, proč vaše dítě nepřijme do kroužku…..  A vůbec nikdo kolem neřeší, že právo bránit se proti takovému zlu, má každý z nás. A nikdo naopak nemá právo pomlouvat, ubližovat, škodit jinému – komukoliv.

Takže pokud bude člověku záležet na názoru okolí, které se často chová opravdu takto, bude ho to jen okrádat o síly a čas. Navíc je potřeba si uvědomit – skutečně by mělo člověku záležet na lidech, kteří mají takovýto charakter plný vad na kráse? Osobně si myslím, že rozhodně ne.

Ale když se člověk oprostí od toho, že mu na takových reakcích okolí záleží a rozhodne se sledovat jasný cíl, ať už jím je, že ze života vypustí někoho, kdo mu škodí (a okolí na to jistě budou mít jiný „zasvěcený“ názor), nebo se rozhodne, že chce prokázat pravdu (a kdo ji bude chtít slyšet, ten ji pak i uslyší), nebo se rozhodne zkrátka bránit i vůči horším věcem, pak má šanci to ustát.

Ve chvíli, kdy ho neochromuje strach, nekrade mu síly řešení názorů okolí, může všechnu energii nasměrovat tam, kam potřebuje.

Teď vám povím jednu věc, která se vám nebude líbit. Pokud narazí člověk jen na blbce, často platí, že s ním vyhrát nemůže, pouze remízovat, klesne-li na jeho úroveň a pokud může tedy člověk odejít, měl by to udělat, pokud to pro něj neznamená příliš velké ztráty jakéhokoliv druhu. Je to nejjednodušší a nejméně bolavá cesta.

Ale pokud narazí člověk na skutečně velké zlo, kterému nemůže utéct, neb by nakonec možná utíkal celý život, tak by neměl ztrácet čas pasivitou a čekáním, že to „samo“ přejde. Navíc útěk je nesmysl, nejlíp se totiž vyhrává na domácím hřišti.

Taky smířlivý přístup, kterým doufá člověk, že když nebude provokovat, bude mít klid, je většinou chybný odhad. Stejně jako tomu bylo u Mnichovského diktátu. S teroristy a zločinci se takto nevyjednává. Pasivita oběti znamená bezmoc, bezmoc dává druhé straně agresora pocit větší síly a tu má čím dál větší potřebu demonstrovat. Doslova to pobízí ke stupňování.

Stejně jako chabé a slabé pokusy obrany, které můžou být jen „ozvláštněním hry na kočku a myš“. Jediná věc, která nakonec funguje, je obrana. Rázná, energická, efektivní. Je to možná hrozné, ale Sir Winston Leonard Spencer-Churchill řekl, že jedinou obranou proti nacistické agresi je to, že jim Anglie se spojenci zabije víc dětí a žen, než nacisté spojencům.

Ano, druhá světová válka byla výjimečná situace, kdy šlo o život všem, ale to vůbec neznamená, že se jednou nemůžeme my sami ocitnout ve vlastní válce, kdy půjde o život náš či našich blízkých.

Pak nerozhodné přešlapování, pasivní čekání, že se to vyřeší bez nás, dává druhé straně jen čas na to si budovat pozice a posilovat ego. A jak jsem už psala, sebedůvěra je základ.

Bod další jsou emoce vs. chladná logika. Emoce jsou krásná věc, inspirativní a bez nich by samotný život byl prázdný, umění, jedna z hlavních věcí lidské kultury je právě ztělesněním emocí, ale když se člověk rozhodne bránit, tak by pytel s emocemi měl nechat doma ve skříni, nebo je stejně jako strach držet dobře pod kontrolou.

Ať už je těmi emocemi láska, lítost, soucit, hněv, nenávist, zloba, vztek – neměl by člověk dovolit, aby mu ovládly byť na okamžik v rozhodnou chvíli jeho mysl. Je to přesně ten okamžik zaváhání nebo naopak unáhleného chování… Zkrátka tak jako tak chyby.

Naopak velmi pomáhá se podívat na takové situace jako na šachovou partii. Mít nadhled a zapojit logické myšlení, efektivně využít veškerý svůj čas pro další tah. Nesnažit se nic uspěchat, promyslet své kroky, stejně tak zkusit dedukovat tahy druhé strany. Člověku často pomůže, když se zkusí vžít do postavy toho druhého. Mezi nejlepší policejní psychiatry, třeba i odborníky na vyjednávání se zločinci patří lidé, kteří právě toto dokážou.

A s tím souvisí další bod – poznej svého nepřítele. Když se člověk oprostí od toho, že si s někým takovým nechce špinit ruce, může to být nakonec přínosná výhoda. Zkusit třeba přístup jako k projektu, kdy člověk studuje všechna fakta, shání informace, sestavuje vlastní závěry na základě získaných poznatků.

A ať už se to týká toho, že člověk přemýšlí jak řešit třeba šikanu na pracovišti, nebo jiných věcí, tento chladný přístup k věci pomáhá i při boji s emocemi, které je někdy hodně těžké udržet na uzdě.

Pomalu je tedy náš člověk připraven vstoupit do poslední fáze. Jedním z doporučení kriminalistu, když se třeba žena vrací večer přes neosvětlené nepřehledné místo, je to, že se nemá chovat jako potencionální oběť, ale jako lovec. Takže? Dalo by se říct, probuďte v sobě tu šelmu? Svým způsobem ano. Zkuste se na tu nepříjemnou ulici podívat tak, že přímo hledáte, kde je nějaká „jiná oběť“. Ne vy, to on, který čeká ve stínu je obětí. Naostřete smysly, uši, oči, žádné hypnotizování chodníku a rychlý sprint se sklopenou hlavou. Všímejte si detailů, doslova je vyhledávejte, jako na lovu…

Tento postoj, pokud tuhle psychologickou hru člověk přijme, do jisté míry pomáhá i bojovat se strachem a s případnou váhavostí se bránit. Neboť v tuto chvíli, kdy je člověk lovcem, je na akci připraven.

A tím se dostáváme k dalšímu bodu okamžik překvapení. Je to neskutečná výhoda, v některých situacích naprosto zásadní. Ale ať už se rozhodne člověk řešit jen nějakou běžnější záležitost, uvedla jsem třeba ten případ šikany v práci, tak by se o něj neměl nechat připravit. Vyrukovat tedy by měl až ve chvíli, kdy je plně duševně zmobilizován, má zmapovaný terén a současně naplno využije zaskočení druhé strany.

Takže jak si odpovědět na naše dnešní otázky? Pokud se střetnete se zlem, ať už v jakékoliv formě, máte plné právo se bránit. Nedělá to z vás horšího člověka, nekazí charakter a hloupé názory okolí neřešte. Je to váš život a o něj jde především. Obranu zvolte podle situace. Každá má jiné řešení, jsem zastáncem toho, že čím menší ztráty pro vás, tím lépe, ale pokud je zlo, které vám vstoupilo do života příliš velké, tak nemá smysl vyjednávat, otálet, utíkat. Ale postavit se mu. A do obrany dejte vše, ukažte svoji sílu, protože jen tak můžete druhou stranu zlomit a zachránit sebe sama. Věřte sami sobě, protože váš nejlepší přítel – váš vlastní mozek touží nejvíc po jediném – udržet se naživu a proto vás nenechá ve štychu jako jiní lidé, kteří jsou někdy zbabělí.

A poslední věc… je nakonec jedno, jestli se zlem střetne jedinec, národ, země, kontinent, či část světa, stále tyhle pravidla platí. Právo bránit se.

Přeju vám, ať každou svoji životní šachovou partii vyhrajete, nenechte se znervóznit, nenechte se unavit, byť se hra potáhne i několik let a nenechte se zastrašit, když vás jednou po letech protihráč vyzve na odvetu. Protože i to se může stát.

Vím, že možná právě teď je strach v mnoha z nás, nenechme se jím ale ani teď ani nikdy jindy ochromit. Ani se nenechme zastrašit.

Důvěra v sebe sama je základ ;)

Děkuji za všechny milé a přínosné komentáře.

Vaše Iwi

PS: Článek pojednává o různých všeobecných situacích, do kterých se člověk může dostat, je záměrně napsán srozumitelnou formou i pro běžného čtenáře, každý nechť si z něj vybere, co ho osloví. Je mi jasné, že s některými věcmi v článku uvedenými nebudou všichni souhlasit, ale rady v něm užité jsou doporučení odborníků na bezpečnost jedince i států, psychologů a psychiatrů a odborníků přes zbraně, taktéž pracovníků kriminální policie, speciálních jednotek a pracovníků justice.

PS2: I kdyby to něco prospěšného přineslo jedinému člověku v těžké situaci, měl tento článek smysl.

Podivné ráno

To je to, co dneska čeká celý západní svět…

Zavzpomínám ale krátce na jednu osobní událost... Je to už dlouho, ale po měsících starostí a stresu jsem se probudila do slunečného dne, dokonce si udělala i menší procházku, potkala pár milých lidí. Takový den, který pohladí na duši. Dodnes si ho velmi dobře pamatuju.

Nic nenasvědčovalo tomu, že večer se stane něco, co nejen mně samotné, ale i dalším lidem navždy, nenávratně a naprosto zásadně změní život. Ten večer odstartoval velkou bouři jednoho mikrosvěta.

A všichni, co tu smršť „přežili“ více či méně zasažení, tak dobře věděli, že nic nebude jako dřív…

V pátek 13. listopadu 2015 taky svítilo slunce, když jsem pila ráno kávu, tak jsem si říkala, že to je takový příjemný den. A nic nenasvědčovalo tomu, že tento den se navždy zapíše jako skutečně černý pátek do naší mysli a že Evropa už nikdy nebude jako dřív…

Ale vlastně v to doufám, že nebude jako dosud. Že tahle facka, kterou nedostala nejen moje milovaná Paříž, ale prakticky celý náš západní svět a my všichni, tak nás snad probere z našeho podivného stavu, v kterém se nacházíme….

Nechci být patetická – vážně to nemám ráda, ale dlouho mě nic nezasáhlo tolik, jako od první minuty poslouchat a číst zprávy a vědět, že střelba stále ještě pokračuje, že se to ještě pořád děje – TEĎ, v tuto chvíli… že umírají další lidé… Tři hodiny bezmoci… A neskutečný výsledek blížící se k 150 obětem…

Víte, že mazaný králíček je prostor pro lidské odlišnosti, je to prostor tolerance, pochopení, místo, kde se nikdy nebude podporovat k nenávisti, ale taky je to prostor, kde vládne víra v chladnou logiku a taky i západní právo, byť mu k dokonalosti někdy zbývá velký kus cesty.

Nejvyšší hodnotou, kterou ale znám, jsou život a svoboda.

Myslím, (pokud jste věřící) že Bůh je v tento okamžik nejspíš hodně zmatený, jak na něj z jedné strany křičí muslimský svět, a z té druhé jej volá na pomoc i ten křesťanský, tak trochu to připomíná křižácká tažení, takže nakonec nemá smysl se jen modlit, Bohu můžeme jen poručit duše obětí, ale my živí se musíme o sobe postarat sami.

Doufám jen, že to celé nevygraduje v hloupý radikalismus, protože nejhorším aspektem této situace kolem terorismu a Islámu, Islámského státu je právě nevyvážený přístup, který je buď naprosto snílkovský, nebo naopak plný slepé nenávisti a co hůř i hlouposti a to jak v táboře snílků, tak radikálů.

Co říct?

Chtěla bych se probudit do jiného rána…. Do jiné Evropy… Do jiného světa…. Ale je to jen přání a my se nesmíme nechat zlomit v tom, v co věříme.

Vaše Iwi

14.11.2015, 1:50