Lidský magnet na zlo

Je to už pár let, seděli jsme v jedné kavárně… tři kamarádi…. A zpětně si říkám, že možná bych to asi od nikoho jiného tenkrát tak v klidu nevzala….

Dva účastníci zrovna prožívali vrcholné období, kdy se zkrátka věci daří. A já mám vždycky upřímnou radost, když se mým kamarádům daří. A raduju se s nimi ze všech těch hezkých životních etap ;)

Už tak ze zvyku vždy padnou obligátní otázky „Jak se máš, co nového?“ (je to v naší bandě už tak trochu jako vtip – říkáme si to celé roky místo pozdravu a to i když se potkáme třeba na druhý den…) 

V kavárně tenkrát ale následoval výčet úspěchů a téměř světových rekordů jak na poli pracovním, tak soukromém. Nejdřív od jednoho kamaráda, pak od druhého. Po třech měsících toho bylo nového evidentně hodně … u nás všech…

Když tedy zakončili monology o tom, jak oba shodně prožívají posledních pár měsíců – což se dá shrnout jako: nové skvělé a k tomu vlastní bydlení na správné adrese, nová skvělá práce ve správné firmě, která se i v životopise vyjímá jako zářící diamant, taky samozřejmě vysoký nástupní plat, kdy se měsíční příjem na výplatní pásce blíží tomu mému (ovšem ročnímu příjmu), samozřejmě taky zajímavá pozice a k tomu jako třešinka na dortíčku - nový ideální partner, který si za ty tři měsíce svého působení stihl vysloužit titul životní lásky. K tomu oba kamarádi na vrcholu psychických i fyzických sil… Takže když to takhle shrnuli, tak se obrátila pozornost na mě.

No, tak přiznám vám to tady na rovinu - já měla zrovna v pořadí svůj třetí nejhorší rok v životě…. V tom prvním špatném mi jako náctileté umřeli oba blízcí, kteří se o mě od malička starali. V tom druhém jsem málem umřela za pár let já a v tom třetím se po letech tak nějak pos*alo vcelku všechno a jakože fest… Od práce, financí, zdraví, partnerů, rodinných vztahů, bydlení, kamarádů až po úplně cizí lidi a nepochopitelné a nečekané věci. Kdybych bydlela vedle atomové elektrárny, jsem přesvědčená, že určitě ten rok vybuchne…. ;)

Tudíž jsem tak nějak neměla čím ohromit a i když jsem se dost brzdila (jsem nechtěla být za chudinku, že jo) a hojně využila různých řečnických obratů, které jsem nasbírala sledování politických debat(kdy věci nejsou nikdy! dramatické či kritické, ale jsou ve vývoji apd.), přesto moje celkové hodnocení vyznělo dost slabě.

Je vcelku jasné, že excelovat bych tenkrát samozřejmě mohla jen tím, že jsem od ledna stihla zbohatnout jako Bill Gates, ohromila svět jako Steve Jobs, vdala se líp než kdysi Ivanka za Donalda Trumpa a stihla zhubnout a vyrůst do mír, které má Naomi Campbell, ale můj celkový propad, který jsem sama nahlas popsala jako další fázi životního vývoje (a v duchu si tu zavádějící lež obhájila tím, že i pád na držku je pohybem vpřed) samozřejmě po všech těch „NEJNEJNEJ a TOPTOPTOP“ vyzněl dost zoufale.

A pak to přišlo…

Ve chvíli, kdy sbíráte síly vůbec k dalšímu nádechu, přišla tak trochu nečekaná rána v podobě nově nahozeného téma k debatě, a sice rozboru toho, že si vlastně za to vše zlé (tu jakoby smůlu, krize, podrazy, zrady, bolesti těla i duše a jiná dramata), za ten „celkový momentální životní neúspěch“ můžu sama. Dozvěděla jsem se tenkrát od obou mých společníků, že něco jako štěstí a smůla totiž ve skutečnosti neexistují. Vše je založeno na tom, že buď je člověk schopný a pak ostatní jednoduše vidí, že si úspěch zaslouží - doslova ten úspěch totiž takový „lepší“ člověk přitahuje, nebo dotyčný není „lepším“ člověkem a tudíž si zaslouží vše zlé, co se mu stane. 

Co mě ale fakt dostalo, tak právě průpovídka, že si to vše zlé plně zaslouží. A může si za to jen on sám. 

(Ale čtěte dál…)

Tahle bezesporu „hluboká myšlenka“, že si za zlo, které nás potká v jakékoliv formě, můžeme sami a ještě si to zasloužíme, mě tenkrát dost zasáhla a hodně jsem o ní přemýšlela, on už ten okamžik byl sám o sobě dost „mocný“ a tahle konverzace tomu dodala ještě něco navíc a učinila tu chvilku nezapomenutelnou. Jakože opravdu ji nezapomenu do konce života…. Vše zlé je ale nakonec pro něco dobré, takže se nemusíte bát…

Naneštěstí jsem si ale veškeré dramata neodbyla během prvních pár měsíců, nýbrž celý rok byl do poslední minuty (a to doslova) podobně „výživný“. Takže jsem nad touhle větou z kavárny přemýšlela opravdu často a hodně. A dneska to hodlám tady s vámi celé rozseknout….

Povím vám taky, že jak roky plynou, tak si s námi osud všemi samozřejmě různě zahrál… a je to celé dost důležité pro naše další povídání…

Najednou se tedy stane (a myslím, že většina z vás se nebude divit), že i když člověk pracuje ze všech sil, tak jsou věci, které neovlivní a o práci přijde (a nestačí být = si myslet, že jsem „lepším člověkem“), nebo se najednou projeví to, že co bylo skvělé první rok, tak se po dvou zdá k nevydržení. Že luxusní bydlení bude člověka nakonec stát další milion, aby se v něm vůbec dalo slušně existovat. Že každá firma šetří a občas sice základní tarify platu či mzdy rostou, ale všechny ostatní nenárokové složky mzdy splasknou jak nafukovací balonky týden po pouti. A že životní lásky se stanou pouhou životní epizodou o jednom dějství, nebo upadnou do nudného koloritu dle grafu hodného Básníků, stejně tak, že v rodině se člověku přihodí věci, které by ho ani ve snu nenapadly a on jim nedokážete zabránit, ani kdyby se na hlavu postavil. Že bude muset skousnout ohledně svého zdraví věci, které nikdy nečekal, že bude muset řešit a že nakonec ještě rád bude platit horentní částky lékařům, kteří slibují zázraky. A bude muset přijmout fakt, že za některé věci nikdo nemůže, prostě jen příroda… a ani to z nás nedělá horší lidi či ze zdravotních komplikací zasloužený trest.  

A že v neposlední řadě ten kdo, byl před lety na dně, čumákem pak několik dalších měsíců ještě „vesele“ ryl v bahně jako krtek, než se pomalu sesbíral, celý rozbitý po té roční smršti a od toho dna se zas odrazil… aby nakonec dohnal všechny ty věci a byl spokojený, i když zrovna nedělá věci podle plánu a s chladným kalkulem…

No a celé mě to přivedlo tedy k tomu, že si zkrátka nemyslím, že za zlo si v životě můžeme sami (nedej bože, že si ho jako zasloužíme, když sobě či jinému nic zlého neděláme a neubližujeme).

Nemám ráda takové to kastovaní lidí a jsem, čím jsem starší tím víc, vysazená na to, když cítím od někoho tu lehce hitlerovskou teorii o tom „lepším a rasově čistém vlastním já“. A může to omluvit jen mládí (což se mohlo tenkrát vztahovat na ten náš sedánek v kavárně a tudíž ještě neznalost a nezkušenost… a málo nasbíraných kopanců od života – v případně některých, či chvilkové pomatení mysli v euforii, jak se věci daří a že je to jen, protože jsme takoví skvělí kapři, v případě těch dalších… ) a dost možná nám tedy dneska ta trocha skromnosti a pokory po nasbíraných životních lekcích, jakožto starším a poučeným sluší víc…

Jistě do určité míry jde některé věci ovlivnit. Jakože když se budete chovat vůči svému zdraví macešsky, tak vám to tělo spočítá, ale zase jsou věci, které ovlivnit nemůžeme jako prostředí, genetika…. Takže ani u toho zdraví se to nedá tak jednoznačně soudit. Naopak, zde bych byla velmi opatrná.

A co se mezilidských vztahů obecně týče…. řeknu vám na rovinu, že osobně pozoruju, že to funguje zpravidla kapku jinak, než by se nám líbilo.

Lidé na mě nejsou hodnější, protože jsem hodný člověk, ale protože dneska ve chvíli, kdy mi dá někdo najevo, že se nehodlá ke mně chovat slušně, tak ho vypustím ze svého života, případně, že to není z nějakého relevantního důvodu možné a musím s ním být v omezeném kontaktu, tak mu dám okamžitě jasně najevo, kde jsou hranice a že nemíním tolerovat jejich překročení. A nemám dneska zábrany ukázat drápy. Mile ráda dneska každému takovému nastavím zrcadlo jeho vlastní tváře. Primárně ale volím radši vyškrtnutí ze „seznamu mých hostů“ a následný klid. Čas je vzácná komodita a nechci ho ztrácet s hlupáky, když není důvod… Já se v žabo-myších válkách nevyžívám.

Jak krásné by bylo napsat, že lidé jsou na mě nadpozemsky hodní, protože jsem nadpozemsky hodná já a prostě karma… a vůbec … takhle harmonicky to ve vesmíru vždycky! na sto procent! funguje. A kolem běhají jednorožci a tamhle vpravo končí duha, na jejímž konci na nás čeká obrovský zlatý poklad… ;)

Čím jsem ale starší, tím víc zjišťuji, že lidé, kteří jsou na nás hodní, tak to dělají většinou proto, že jsou to v jádru slušní lidé sami od sebe a chovají se tak v prvním kole ke všem lidem a pak minimálně pokračují v tomhle přístupu k těm, kteří jsou k nim také slušní. A někdy i k těm, kteří k nim slušní nejsou, protože hold mají takovou povahu. Lidé, kteří slušní nejsou, tak se nezmění, jen protože si to my přejeme, nebo protože jsme na ně hodní a slušní, ale dál se chovají jako zmetci, dokud jim to nezatrhneme. Takže jsem si posvětila právo na obranu a nemám výčitky, že jsem snad horší člověk, když nejsem k celému světu slepě milá podle hesla, kdo po Tobě kamenem – Ty po něm chlebem…. Nebo jak se říká, nastav ještě druhou tvář.

Tohle já dneska nedělám a nijak se tím netrápím.

A myslím, že nikdo by se tím neměl trápit, protože to z nikoho nedělá horšího člověka, když si nenechá líbit neslušné jednání a myslím, že i karma je naprosto v klidu, když se rozhodnete zkrátka bránit.

V naší kavárenské debatě taky byla pasáž o problémech ve vztazích partnerských… No, nedávno tu byl článek z aktuálnější doby o rozvodové bouři… ale teď pojďme o pár let zpět…. Do kavárny…

To si tak někdy lidi myslí, že když konečně po stádu žab políbí jednou taky princeznu (která se po půl roce beztak promění v další žábu), tak že vám můžou jako konstruktivně a plnohodnotně poradit, jak to příště „zase nepos*at“.

Výběr nevhodných partnerů často může být způsobený tím, že máme tendenci (podle jiných údajně -  vybírat si stejné a tedy zcela nevhodné typy a neumíme uvažovat v těchto věcech s chladnou logikou) a nebo (já říkám) zkrátka máme jen tendenci vidět v lidech to lepší a taky protože nemáme místo srdce kalkulačku a neodškrtáváme si u případného partnera jen položky na seznamu jako:  minimální roční příjem dle mých představ -  splněn, titul z prestižní university -  splněn, zajímavý pracovní post – splněn, vlastní pěkné bydlení – splněno, odpovídající vůz – splněno, tělesné parametry včetně těch intimních – splněno, přijatelný rodinný původ – splněno, sečteno podtrženo – můžu s klidem říkat, že jsem zamilovaný/zamilovaná, protože to vypadá na dobrou partii.

Jeden kamarád tomu říká seriózní výběr. Nějak neumím a ani nechci takhle fungovat. Funguju asi víc intuitivně, což tedy nemusí nutně vést vždy k očekávanému úspěchu, ale zas na druhou stranu mě každá životní etapa něco naučila. Uznávám, že určitě můj život v mnoha ohledech není úplně vhodný následování a může být někdy použit možná i jako odstrašující příklad pro slabší povahy, ale na druhou stranu jedno plus z mého pohledu určitě má  -  nezdá se mi rozhodně nudný.

A i když nejedu podle tabulek a životního plánu, tak dojdu často tam, kde jsem nakonec spokojená a v určitých momentech i šťastná.

Tak chci jen říct, že jestli se vám zrovna taky nedaří a jiní vám vyčítají, že je to díky vašemu neserióznímu výběru, tak se těmi jejich řečmi ani dočasným nezdarem netrapte. Všechno nakonec má nějaký smysl…

Krásnou ukázkou je právě moje manželství - ano i odpůrci této instituce (jako třeba já) se občas vdají a nakonec to není ani tak zlé... (a o práci a dalších bodech vám napíšu třeba někdy jindy… ;)

Člověk se prostě musí umět sám sobě občas zasmát, když už nemá ty pěkné grafy, tabulky a seznamy, kterými by případně ohromil publikum ;)

Takže to budiž těm, kdo taky nemají tabulky, útěchou… a snad i nadějí ;)

Můj „seriózní“ výběr v procesu hledání životního partnera zahrnoval např. divoký večírek v baru, kde většina ženských a chlapů měla místo oblečení jen různé řetízky a kroužky (já byla trapně oblečená do černých minišatů a zachraňovala to jen vysokými podpatky), taky tam bylo hodně kvalitního rumu (a zpětně musím přiznat, že nejspíš i kvalitních drog v pití – což jsem si já určitě neobjednávala) a tak se stalo, že jsem se pak na krásné a prázdné pláži na jihu Francie uprostřed noci zasnoubila s chlapem po třech měsících vztahu. A ještě ke všemu mi přišlo jako super nápad, když mi improvizovaně navlékl na prst kroužek uvázaný ze svítící tyčinky z toho naháčovského baru. (Tohle bych svým seriózním a dospělým kamarádům dobrovolně nikdy neřekla, neb myslím, že by to jejich krevní tlak neustál v normě… a nezachránilo by to ani, to že to místo patří prý mezi pět nejkrásnějších pláží světa) Ale zde v našem přátelském koutku si můžeme povídat takhle otevřeně i o divokých barech, nelegálních nápojích a svítícím prstýnku.

Dalším již skutečně serióznějším bodem pak bylo, že mě vzal Pan M na další dovolenou, tentokrát na jachtu a vše jsme si to zopakovali oficiálně na tom profláknutém zásnubním ostrůvku uprostřed Karibiku za bílého dne (i s opravdovým prstýnkem od klenotníka) – nejen svítícím kroužkem, kterým jsme si vypomohli ve Francii… Což je jasný důkaz toho, že to se mnou Pan M myslel vážně, že jo ;)  A tuhle část jsem taky i řekla hrdě svým tabulkovým kamarádům, protože myslím, že ta je taková dospěle seriózní pasáž… ;) A taky jsme se zasnubovali na tom ostrově podruhé proto, že v našem okolí by ty první „intimní zásnuby“ nikdo neustál s klidnými nervy… A nějak jsme jim to oznámit chtěli. 

Co už jsem ale i u druhých oficiálních zásnub vynechala, tak že následovala zásnubní party…. Ve „specifickém“ holo-baru na pobřeží svatého Vincenta, mezi chátrajícími a rozpadajícím se kulisami z prvního dílu Pirátů z Karibiku (ano, přesně to místo, kam doplul kapitán Jack Sparrow) a v tom baru byli sice jen tři věci, ovšem v neomezeném množství -  domácí popkorn vyráběný přímo z kukuřice na plotně, skvělá Tequilla a hodně silná tráva… (já vím, že teď to asi nevyznívá nejlíp, že jsou v tom zas drogy, ale nechci vám lhát….) Ostatně já byla trapně nudná, co se té trávy týče a bylo to dobře, protože když jsme se nad ránem snažili nalézt s ostatními (kromě mě všechno muži) do gumového člunu a doručkovat po laně ve tmě k naší jachtě, kterou jsme nechali „ pro sichr kvůli bezpečnosti“ trošku dál od pobřeží, tak byl náš kapitán úplně v jiný dimenzi a tak mi nakonec svěřil velení a výpravu jsem vedla já…

Evidentně ale nemám takový respekt jako dvoumetrový stokilový mořský vlk a tedy můj rozkaz „za žádnou cenu nepouštějte to lano“ byl pochopen jako „pusťte to lano“ a byla to pak jako hrozná legrace čekat ve tmě bez pádel v gumovém člunu uprostřed vln, až nás po nekonečné době nějaká z těch vln zas přihodí blíž k nataženému lanu mezi lodí a pláží a ve tmě se podaří někomu to lano chytit a nepustit… (přesněji nepustit hned a chvíli po něm ručkovat a pak ho teprve znovu pustit a takhle si to zopakovat několikrát) ten kousek z pláže na loď, který jsme večer urazili za cca 7 minut i s vyloděním, naloděním nám tedy trval nad ránem asi hodinku a půl… Máme tento bod dokonce částečně zdokumentovaný na videu v telefonu jednoho účastníka – vidět není nic, ale je z toho jasně slyšet, že já i Pan M kritické životní situace umíme řešit s nadhledem a humorem – minimálně po dobré tequille. A prostě představa mořských proudů, které nás ve tmě možná unáší na širý Atlantický oceán, nás nemůže rozhodit.

V našem seznamovacím období i na svatbě samotné bych našla hodně těch bodů, které nejsou asi úplně seriózní, na druhou stranu je to i po letech vcelku zábava a nelituju. Ale radši tím nedráždím nervy „tabulkovým kámošům“ ;)

No a proč to celé teď píšu? Protože jsem znovu několikrát v poslední době na netu narazila na tenhle názor -  že za vše zlé si může ve svém životě dotyčný člověk sám a vše zlé, co se mu děje, tak je jen proto, že není tak dobrý člověk (vlastně je to spíš tak trochu lidský odpad), nebo minimálně „druhá liga“, která si to plně zaslouží, že s ní lidé, osud i svět jednají, tak zle. A vůbec tak nějak jakože „neumí žít správně“ a proto se mu dějí zlé věci a nedaří se mu.

A já vám chci říct, že takový názor je fakt neskutečná hloupost. A jestli máte v tuto chvíli nějaké trápení a ať už je to ohledně partnerů, ohledně práce, rodiny, mezilidských vztahů obecně, nebo peněz, zdraví, tak nevěřte řečem, že si takové věci zasloužíte! Ten kdo vám případně takové názory vnucuje, toho odkažte k příslušné hranici, kterou nemá nárok překračovat, nebo ho jen vyškrtněte ze seznamu „svých hostů“ a už se s tím hlupákem nezdržujte. (A taky se na něj zbytečně moc nezlobte, možná je to jen mladej kapr, co si myslí, že když jednou dokázal vyskočit jako štika, že to něco znamená... ;) 

Víte, vše se jednou zase v dobré obrátí a bude líp. A chci taky říct, že obyčejné lidské štěstí a spokojenost v životě není postaveno na nějakých tabulkách, seznamech, plánech a grafech jako v Básnících… Někdy je to o souhře náhod, někdy zkrátka osud, nebo nějaký ten bůžek a někdy i zkušenosti a houževnatost… Kdo ví... Někdy k cíli dojdete naprosto bláznivou cestou a dojdete tam, i když nemáte žádný jasný plán ani mapu. A že se zrovna nedaří, tak to není vaše vina! A i když to třeba už trvá dlouho a vy jste po dlouhých měsících a možná i letech unavení, tak ono se to jednou zlomí… jen to člověk nesmí úplně vzdát! A to je to hlavní.

Chci vám to říct, protože někdy je tak moc důležité to slyšet (zvlášť pokud kolem máte nepoučené, přemoudřelé, nebo příliš samolibé lidi, kteří vám nutí „teorii zaslouženého zla pro druhou ligu“).

Chci připomenout, že bude zase dobře… Vážně. A možná po té době spokojenosti se zase něco pokazí, možná na konec se i znovu na chvíli podíváte na staré známé dno… Ale tentokrát vás to už tak nerozhodí, protože už víte, jak se máte správně odrazit a dostat zase nahoru ;) A jednou budete silnější a dojdete díky tomu v mnoha věcech i dál.

Určitě nejsem člověk, kterému se vždycky všechno podařilo. Naopak některé moje životní etapy se staly doslova Urban Story. A i to dno je mi za ta léta vcelku důvěrně známé místečko. Prostě chci říct, že nežiju celý život hezky na výsluní excelentních úspěchů bez jediné prohry a nezdaru. Na druhou stranu právě proto vím, že se i z toho dna jde dostat a můžete být nakonec spokojení, úspěšní a dokonce i šťastní, i když nemáte dobrý start a stihne vás spousta nejrůznějších šílených komplikací. Přesto nakonec člověk může dosáhnout nemyslitelného. Nakonec zase bude dobře, jen to nesmí člověk vzdávat ;) (a taky si nechat brát poslední zbytky sil nějakými hlupáky, co se vás snaží zadupat do toho bahna, kam podle nich patříte…)

Bože, taková blbost! A já si tenkrát v té kavárně myslela, že už tuhle pitomou teorii nikdy neuslyším…. A pak otevřete net a nestačíte zírat.

Tak přeju vám všem hodně sil, vytrvalosti, pevné stehenní svaly k dobrému případnému odrazu a hlavně hodně spokojenosti ;)

Vaše Iwi

PS1: Děkuji za všechny milé komentáře, vždycky mi dělají velkou radost ;)

PS2: Co vy a teorie zaslouženého zla? 

Recept na šťastný vztah aneb pozdrav z Marsu

Dáme si jednu takovou úvahu na téma vztahy. Dneska to alespoň tady nechci brát příliš vážně, když ta realita vážná je i tak dost, takže snad bude místy zřejmá ta lehká nadsázka a humor a přesto nezanikne jádro věci.

Než se do toho pustím, tak vás chci upozornit, že v žádném případě neházím do jednoho pytle globálně všechno a všechny (myslím, že už se tady tak nějak na králíkovi známe, ne? ;)

Dnešní úvaha je výsledkem toho, že se to v mém „mikro-vesmíru“ nějak sešlo a já budu psát tedy jen o tom aktuálním kolem. Tak si to případně neberte snad osobně (jen v případě, že se mnou chodíte na pivo).  Jsem si dobře vědoma, že lidé jsou různí, že existují chytré ženy a chlapi zmetci a vůbec tisíc důvodů, proč se lidé rozchází. A rozhodně nechci nikoho soudit, nebo to zlehčovat a navíc osobně jsem u mnoha věcí nebyla. Nejsem sice zastáncem pořekadla, že pravda je někde uprostřed, protože často to tak opravdu není a tohle „zažité lidové moudro“ nakonec často shazuje závažnost situace a to nejen ohledně rozchodů. Ale život je zkrátka víc spletitá záležitost, než jde nacpat do jednoho článku.

Už jsem to tady kdysi nakousla, že kolem nás nějaký ten čas zuří rozvodové a rozchodové bouře, taky kolem nás zuří další tsunami baby boomu, ale musím přiznat, že ty rozchody jsou mi osobně tedy kapku sympatičtější v tom, že na rozdíl od hnízdilů, ti „nově singl“ mají čas s vámi chodit na pivo. (Samozřejmě, že je to potřeba brát trochu s humorem. Nikomu rozvod nepřeju, ale snad si rozumíme.)

Mám pocit, že od určitého věku, je už tak nějak jedno (až na ty poplatky), zda se lidé rozchází či rozvádí. Když je totiž spojuje společné bydlení, nejlépe ještě zatížené hypotékou a k tomu si ti dva stihli pořídit více než jednoho psa, tedy mají i nějaké to dítě/ děti, tak to pak není nikdy úplně snadné. Chce to pevné nervy.

V jednom vtipu se říká, že ženy přichází jako vánek a odchází jako vichřice… berou se sebou auta, domy…

Nemám teď úplně ten dojem, spíš naopak (a naopak je tady víc věcí, než jen majetkové vyrovnání), některé ty ženy si nevzaly dokonce ani ty děti. Zkrátka jen sbalily pár hadříků a šly za hlasem svého…. No, srdce to asi úplně nebylo, ale jistý tělesný orgán určitě… Na druhou stranu - každý má své potřeby a priority a kdo jsme my ostatní? – Abychom určovali, zda je to správné, horší, lepší?

Takže tak…

I když jsem příznivcem střídavé péče a nevidím nic špatného na tom, že dítě třeba převážně žije u otce, tak přece jen myslím, že do okamžiku jeho samostatnosti a dospělosti by se stále měli starat o jeho blaho lidé dva – otec i matka. Zcela a naprosto opustit dítě, se mi zdá bez rozdílu pohlaví, přece jen takové zvláštní. A to už musí být fakt asi situace.

Nicméně pojďme k tomu nově získanému rozvodovému bonusu – více čas chodit na pivo. Z mé strany tedy je to dost silné označení „chodit na pivo“, protože já chodím vcelku málo, neb jsem líná ;) A tak nakonec jedu autem a cucám minerálku. Nebo „touha“ po alkoholu a lenost jsou do kupy silnější než moje „lakomé já“ a jedu mojí MHD (čti taxíkem). Zkrátka se ve mně často odehrává takový souboj neřestí, proč si to nepřiznat? Nakonec já mám své „špatné já“ docela ráda, zdá se mi, že mi dává takovou lidštější tvář ;)

Vzhledem k tomu, že touhle mojí MHD jezdím už řadu let, máme s místními taxikáři vcelku pěkný a důvěrný vztah, nevylučuju, že občas asi věděli o mém soukromí víc než já sama ;)

Takže teď máme s kamarády nejen ještě víc času na pivo, ale taky dost často poslouchám o tom, jak to vypadá, když se rozpadne vztah. Myslím ten „dospělý vztah“, kde už jsou ty auta, domy, děcka a psi… A musím říct, že z jedné strany mi to přijde až mrazivé ohledně následků a psychického záběru a z druhé naprosto celé k nepochopení.

(Vždycky se u filmů divím, jestli jsme my ženské tak hloupé i v běžném životě, ale teď mám trochu deprese z toho, že to je tady snad ještě horší.) Nejde mluvit samozřejmě za všechny. Znám spoustu inteligentních žen, ale některé věci mi i tak berou dech. Teď opravdu píšu jen tak ty aktuální postřehy z mého mikrosvěta (a pevně věřím, že světové trendy jdou v tomhle jinou cestou…)

Samozřejmě, že ti chlapi to nesou tak nějak víc s humorem aspoň na oko, byť je to humor cynický a hlavně maskovací. Uvnitř se trápí, což se projeví na baru zhruba po třetím kousku.

Před časem jsem mluvila s mým dlouholetým kamarádem, vím, že to u nich vypadalo prakticky na svatbu, takže jsem lehce zavtipkovala, jestli už je ženatý, že by se s tím neměl moc courat, neb už se mu taky blíží „datum spotřeby“. (Ano – ptala jsem se, bydlíme od sebe daleko, a taky nečekám, že by mi poslal případné svatební oznámení, protože bývalky, milenky a kamarádky se na svatbu zásadně nezvou, neboť to pak vytváří zvláštní energetické pole mezi novomanželi a onou „podezřelou“ a samozřejmě všímavou tchýní). Já samozřejmě patřím jen do té třetí kategorie, ale úplně to stačí na vytvoření „svatebního bermudského trojúhelníku“.

No, kamarád ženatý zatím není. Zchladil můj „ostrovtip“ informací, že je týden po rozchodu a tak spíš se zrovna, cituji: „Rozkoukávám se, jaké je zboží na trhu. A tím zbožím myslím ženské, přece jen vím, že jsi blondýna, tak aby bylo jasno.“ (On policajt, já blondýna – půlka našich společných zážitků vypadá jako bychom opisovali Trnky-brnky.)

Možná by v tom všem i nějaký člověk mohl vidět určitou symboliku, protože zásadně si voláme nebo píšeme vždy těsně po rozchodu, po téměř dvaceti letech je to vcelku zajímavě se opakující úkaz  – ale pozor - nevolá ten, co se rozešel, ale naopak. Telepatie, přátelé! ;) Protože po každém takovém rozchodu a našem následném telefonu přichází čas „zapít“ události života. A následuje akce s velkým „A“. Z té poslední si můžu gratulovat, že jsem se vrátila živá a zdravá. Stálo mě to jeden pád do dvoumetrové jámy ve tmě, podala jsem doslova nadživotní fyzické výkony (neuvěřitelné, co udělá adrenalin) a zvládla s menší výpomocí orientační běh na 30 km ve tmě uprostřed záplavové oblasti (a o tom alkoholu v krvi se už nebudeme ani bavit, ano). Ve světle této zkušenosti vám nemohu na podobné akce rozhodně doporučit speciální posilovací boty, neb se pak dva dny nedoplazíte pomalu ani na WC. Někdy vám třeba napíšu detaily téhle story, věřím, že nic nepobaví tak, jako cizí neštěstí ;) Policajt ten orientační noční běh šel ještě oklikou a v žabkách ;)

Ale tak pojďme k rozboru rozchodů.

Jako kamarádka jsem si zvykla, že musím často vyslechnout všechny strany (a nejlépe i tchýni) a pro jistotu několikrát, tak nějak jsem ale poslední dobou řízením náhody častěji na straně těch mužů. A jsem na jejich straně nejvíc ve chvíli, když slyším argumenty žen. Všechny totiž končí stejným důvodem a já jsem z toho úplně vedle, asi možná i víc než ti chlapi. Mám pocit, že to je nějaká epidemie, či co…

Na posledním psychologickém sezení, tedy nad půllitrem piva, jsme s kamarádem došli až na jádro pudla, kdy už jsme to opravdu rozebrali zleva i zprava snad 100x.

S nadějí v hlase se totiž zeptal, co té jeho ženské teda sakra vadí? (Úplně nevím, co ho vedlo k domněnce, že mu můžu dát nějakou přínosnou odpověď, jestli snad fakt, že když jsem žena, tak vím, co se jiné ženě honí hlavou…)

Ale nakonec jsme to rozlouskli a pak že jen ve víně je pravda ;)

Faktem je, že nejen ta jeho, ale všechny ženy z dnešního příběhu mají jeden sen, přesněji životní cíl - že svého partnera změní, nebo přesněji, že jejich partner se kvůli nim změní. Že ho nenápadně převychovají.

A to se nestalo.  

Upřímně přiznávám, že jsem si fakt myslela, že ženy na tohle už ve vztazích nevěří…

Samozřejmě jsme se dostali jako už tradičně taky k rozboru mého manželství. Nečekejte, že když sedíte uprostřed bouře klidně jako dědeček hříbeček, že nejste podezřelí a nebudete podrobení výzkumu a výslechu ostatních.

Možná snad kamarád doufal i v objev toho zázračného receptu na šťastný vztah.

Na rovinu – nic takového podle mě neexistuje a to jsem mu taky řekla. Takové ty řeči o toleranci a podobně … No, já nevím, ono to může být někdy dost zavádějící, když vám u toho „tolerování“ tečou tiše nervy dvacet let, tak to fakt asi není ono, byť po sobě talíře neházíte.

Já zastávám teorii, že buď to jde, nebo nejde, a když to nejde, pak je lepší jít jinam, kde to možná půjde.

Co ale moc nechápu, tak je přístup, že si vyberu za partnera někoho, kdo mi nevyhovuje s vidinou, že si ho jednoduše předělám k obrazu svému.

No, ….

Ještě bych se tady asi pozastavila. Já totiž nemyslím, že dojem mých kamarádů ohledně mého manželství je přesný. Jsem spokojená, to ano, divoce šťastná každý den? Ne. Na to nemám ani povahu. Já osobně nechápu ten dnešní trend touhy po každodenním štěstí. Štěstí je stav euforie, je to to jako hodně sladký čokoládový dort, který si občas ráda dám, ale snídat ho sedm dní v týdnu fakt nemusím (a ani nechci.) Stačí mi spokojenost, zkrátka být v pohodě, mít ale omlácené čelo o strop, neb skáču radostí tři metry, tak to fakt nemusím.

A samozřejmě i u mě jsou okamžiky, kdy mi doslova tečou nervy. Taky si i po letech manželství myslím, že kompromis je něco jako sprosté slovo, je to synonymum pro situaci „když ne já, tak ty taky ne“.

Přesto poměr spokojenosti a nasranosti je u mě tak cca 80:20, což se mi zatím jeví jako vcelku dobré. Ale taky nad tím nebudu víc dumat, neb mám pocit, že když má člověk hodně času na přemýšlení, tak jen vymýšlí blbosti…

Dost zásadní taky je, že nemám žádná velká očekávání. Neznamená to, že nechci od života vůbec nic, ale že nečekám, že partnera převychovám a jestli budu někdy cítit potřebu někoho převychovat, tak si pořídím psa. Což pramení z mé lenosti a taky z určitého odporu být na někomu a na něčem příliš závislá.  

A pak taky pro úplnost - já si na partnera ze zásady nestěžuju. Nedělám to ani tak z důvodu, že bych byla dokonalý charakter, ale asi spíš taky i z lenosti. I když si myslím, že „špinavé prádlo se na veřejnosti nepere“,

Dokážu sice pochopit, že někomu ujedou nervy a že toho má už plné zuby a musí to ven… a nesoudím to.  Ale ve výsledku si myslím, že to člověku nepomůže. Jistě, přinese vám to chvilkovou úlevu, když se člověk svěří, ale nikdo z těch, kdo poslouchal, tak nepůjde nic aktivně řešit. Jsme dospělí a tak je čistě na nás, abychom si věci srovnali… (A jestli vás ve chvíli výlevu poslouchala nějaká „maskovaná svině“, tak jste si možná ještě těch problémů přidali, protože ve chvíli, kdy něco vypustí člověk z úst, tak ta slova už žijí vlastním životem a autor na jejich osud a cesty nemá moc vliv). Což platí obecně, nejen o stížnostech na partnera.

Takhle hezky jsem to rozebrala i s mými kamarády, jak já to tedy mám v tom manželství. Jeden konstatoval, že jsem asi spadla z Marsu a ten druhý mi sdělil na rovinu, že jsem divná a tohle u mě nemůžu už omluvit ani tím, že jsem blondýna.

A asi jsem divná….  protože jsem se nedlouho po těchto debatách vracela večer z jednoho jednání, všichni přítomní jsme pospíchali domů, jen jeden muž vyšel v klidu ven, zapálil si cigaretu a díval se tiše na nebe. Já samozřejmě „nevýprava a coural veliký“ jsem se táhla jako poslední a tak jsme se nakonec trošku zapovídali. A skončili u toho, že nepospíchá domů, protože má doma tichou domácnost, neb jeho žena doufala, že se kvůli ní změní a dosud se tak nestalo a tak se snaží touhle metodou jeho změnu (převýchovu) urychlit. A snaží se o to už bez mála 20 let…

Já nemohla skrýt svůj údiv, takže jsem možná debatu dotáhla kapku dál, než je v rámci společenské konverzace vhodné, ale nedalo mi to…

No, neřekl mi na můj postoj nic… ale díval se na mě, jakože jsem fakt divná… A nebo z Marsu… ;) A přitom já jsem jen líná, lakomá a povrchní a ještě k tomu blondýna ;)

Vztahy jako takové jsou věc složitá, to, že to někomu klape a jinému ne je nakonec často dílem štěstí a náhody, že si to zkrátka sedne… Něco jako opravdu universální recept na spokojený vztah ani dle mého názoru neexistuje.

Co ale určitě existuje, tak je návod na spokojený rozchod a tím je slušnost, jenže ta musí být na obou stranách a to je často nedosažitelný cíl, neb do věci vstoupí emoce a je to v troubě….

Takže přeju vám všem vztahy v pohodě, případně rozchody v klidu a hezké blížící se jaro;)

Napište mi, co vy a tohle téma? ;)

Budu se těšit na vaše milé komentáře, dělají mi pokaždé velkou radost. Děkuju.

Vaše Iwi

PS: Pro dnešní článek jsem vybrala jen dva kamarády z toho důvodu, že u nich se dá ještě najít aspoň nějaký ten záchvěv černého humoru, u ostatních příběhů, které se tu odehrávají je to natolik silné, smutné a dramatické, že se mi o tom ani nechce momentálně psát.