Malé sladké dobro
Dnešní doba je plná
motivačních příspěvků, knih, přednášek, jak si člověk má vážit i maličkostí,
radovat se z každé drobnosti.
V rámci takových
projektů pak jsou obvykle součástí i určité výzvy, které nás buď nutí se
zamýšlet nad tím, co dobrého nás ten den potkalo, nebo nás přímo nabádají k tomu,
abychom si nějaké pozitivum aktivně vytvořili.
Ale co když je
pravda, že každý den jednoduše není posvícení? Že ve snaze žít originální
život, který není je plný stereotypu, se jen snažíme o vytvoření jiného druhu stereotypního
života, a sice instantního dobra, které budeme užívat jako medicínu 3x denně po
malých dávkách, sedm dní v týdnu.
Je pro nás těžké
přijmout, že některé dny jsou jednoduše špatné? Opravdu je jediná cesta pro
všechny to, že se snažíme nějak zachránit drobnou umělou radostí typu „ale viděl
jsem dneska moc zajímavý mrak na obloze“? Neodvádí nás tento způsob myšlení od
skutečného života?
A co teprve, když
ten den není vyloženě špatný, žádná tragédie nás nepostihla, ale jen jsem tiše
nespokojení s tím, jak žijeme? Pak si podle příruček naordinujeme tři krát
denně se zaradovat a problém je vyřešen? Dle mého názoru není. Naopak řešení
tím odsouváme a udržujeme status quo.
Jistě, po složitém dnu třeba v práci nebo jednoduše nějak psychicky náročném, tak je fajn dát
si třeba vanu, zapálit si svíčku, uklidnit nervy a mysl, relaxovat, ale na sílu
a na moc se fixovat na jedinou věc a přesvědčovat mozek, že náš život je naprosto
v pořádku, že dané události nic neznamenají, protože máme přece „ten
zajímavý mrak, nebo západ slunce“, byť jsme právě prožili něco hodně špatného, to
se mi nezdá jako univerzálně skvělý přistup. Pausa pro nabrání sil ano, ale úplná ignorace problémů za mě ne.
Napíšu teď něco, co
možná nebude snadné pochopit či přijmout, ale vím, že tady na mazaném králíčkovi se může
psát volně o čemkoliv, neb se tady schází samí skvělí, inteligentní lidé s otevřenou
myslí, což je obrovská výhoda.
Také samozřejmě i vy mi dolů do komentářů můžete napsat svůj pohled na
tyto věci, pokud se vám bude chtít ;)Debata je tu vítána, ale povinná určitě není :)
Myslím si, že do
jisté míry vyhledávání instantního a trochu nuceného dobra, které necítíme ze
srdce, ale musíme se o něm cíleně přesvědčovat, je určitou formou popírání.
Všichni známe Model Kübler-Rossové, tedy klasické fáze lidského smutku a
popírání je tou první z pěti. Dokud neprojdeme všemi fázemi, motáme se vlastně
v kruhu, a nebo jen přešlapujeme na místě a nikdy nedojdeme na konec, kde
na náš čeká smíření.
A myslím, že smíření
je trochu zavádějící pojem pro běžný život, zvláště v dnešní době… Slovo smíření v nás muže
vyvolat pocit jako, že jsem už pasivní, vzdali jsme to. Něco jako čistý
pesimismus, konec všech nadějí. Tak to ale není, spíš je to určitý vnitřní klid
a nadhled, který nám nakonec může otevřít širší pohled na věc. Zatím co emoce
jako vztek nás svazují úplně nejpevněji, smíření je okamžik, kdy se pouta
uvolní. A proto mají všechny ty fáze taky smysl, protože vztek a lítost v nás
jen tiše dřepí jako žába na prameni a to že jim nedáme průchod, neznamená, že
jen tak zmizí. Jsou s námi jako stín a užírají nám pomalu a tiše naši
duchovní sílu.
Čistou pasivitou
naopak pro mě je fáze popírání. Je to taková trochu skrytá pasivita, protože my
naopak děláme a hodně, děláme všechno možné pro to, abychom zaměstnali sebe i
mozek něčím jiným a v tu chvíli prakticky i dost nepodstatným.
Přiznávám, že po těžkém
dnu mi fakt myšlenka na pěkný mrak nepomůže. Naučila jsem se, že bolest je
potřeba přijmout a ne před ní utíkat a strkat hlavu do písku jako pštros. Čím
dřív to člověk udělá, tím rychleji se osvobodí a posune. Taky samozřejmě den
blbec není tak těžké překonat jako třeba jiné životní zlomy jako je smrt
blízkého člověk, nebo ztráta partnera. Tam to pochopitelně trvá déle, ale ten
princip je stejný.
Takže ano, po těžkém
dnu dojdu domů, dám si možná tu horkou koupel ve vaně, nebo se jdu projít, nebo
rovnou jdu spát. Nerozplývám se a neplýtvám energií nad krásou bublinek v koupeli
a netrápím uštvaný mozek dalšími povinnosti a příkazy „Teď se raduj! Krásná
pěna a ta vůne! Buď vděčný!“
Ne, někdy zírám jen
tak do prázdna a nechám naopak mysl odpočinout a pak se snažím nabrat sílu i
fyzicky, třeba tím spánkem, abych mohla další den věci vyřešit, nebo zkrátka
dělat věci líp. Snažím se z chyb poučit. Jednoduše ze všeho se dá nakonec
něco vytěžit…
Nemusí to nutně být,
že co tě nezabije, to tě posílí…. A že hlavně musíme vydržet… a tak vůbec…
Někdy připuštění
faktů, že takhle je to vážně špatné a že se trpíme, může být nakonec tou hnací
silou, kterou využijeme ke změně svého života, abychom ty pocity nemuseli uměle
potlačovat, ale abychom vyřešili jejich prvotní příčinu. Místo, abychom plýtvali
energií na hledání zajímavých mraků na obloze, zatím co náš život, naše práce
či zaměstnavatel, náš domov či naše bydliště, naše profese, náš partner, nebo
cokoliv jiného není podle našich představ natolik, že nás to doslova vnitřně
ubíjí a my se držíme každý den nějakého mraku a nebo čtyřlístku, co
jsme našli u parkoviště, jako záchranného lana a nechceme si připustit, že se
jedná jen o stéblo, kterého se chytá každý tonoucí….
Když člověk přestane
nutit svou mysl k vděčnosti a radosti ze života a nechá ji svobodně
pracovat, aby vyhodnotila věci tak nějak víc v širším pohledu a
objektivněji (nebo jak to říct přesně?), že sice 20% času vám nervy tečou, ale
těch 80% jste spokojení, třeba i šťastní a cítíte to a uvědomujete si to i bez
toho, aniž byste museli mozek nutit do nějakých kotrmelců radosti, pak je to v pořádku.
A když ne, tak
zkrátka vykročíte na cestu ke změně. Možná bude smutná, nepříjemná a někdy to
bude i bolet, když dáte emocím možnost, aby se projevily naplno, ale jedno je
na tom příjemné, jakmile odehrají svou roli, v klidu odejdou… A vám bude
zkrátka líp.
Co je pak
nejkrásnější na tom všem, že na konci, kdy se zregenerujete, tak přichází
postupně příval nové energie a nakonec přijde i čas, kdy si všimnete i toho
západu slunce s krásně prokreslenými mraky jen tak mimochodem a uvnitř vás zaplaví pocit, že je život fajn.
A je to celé jaksi nevědomé a přirozené.
A nakonec asi přijde
i to, že člověk je silnější, neb je poučený. Znáte to pořekadlo - napálí mě jednou
v životě někdo - hanba mu. Napálí mě podruhé – hanba mi ;) (v mém případě pak následuje občas napálí tě po třetí, čtvrté.... sakra už se vzpamatuj! Ok, tak na popáté už tedy fakt ne :)
Tím, že někdy
člověk popírá určité věci, tak jen sám dává možnost osudu a jiným, aby do něj
kopali a kopali, dokud nepadne a už se nezvedne…. A nebo se zkrátka situace
vyhrotí a zhorší natolik, že se stane něco daleko šílenějšího, než kdybychom
si vše naplno včas uvědomili, přijali a řešili…
Dneska si taky
říkám, že lépe přijmout drobné ztráty, než pak řešit naprostou kalamitu….
Samozřejmě, že žádný
učený z nebe nespadl, jak jsem psala i já na to stejně občas přicházím metodou pokus - omyl.
A myslím si, že u složitějších věcí je někdy těžké přijmout fakt, že úplně skvělé řešení
neexistuje. Včetně toho, že se nám zdá do jisté míry neuvěřitelné, nebo doslova
absurdní, že se daná věc děje právě nám samotným. A že zákonitosti vesmíru,
které fungují všem kolem, tak u nás selhaly na plné čáře. Že tohle jsou věci, s kterými bojují lidé nejvíc v podobných situacích - kdy nejsou spokojeni se životem.
Je jistě těžké si přiznat
věci jako, že náš partner je milý a pozorný ke všem v okolí, ale k nám
nikdy takový nebude a co hůř, že s domácím násilím vůči nám skončí leda
tak až na smrtelné posteli. Je těžké si říct, že nás vlastní matka neměla a
nemá ráda a tohle se nezmění, ani proto, že Erich Fromm jasně píše o mateřské lásce jako
o záležitosti, která jako jediná není podmíněná zpětnou vazbou. Tedy matka
miluje své dítě, i když jí dítě lásku neopětuje.
A je spousta
takových záležitostí, které nefungují zdánlivě snad jen u nás jediných na
tomhle světě… a co hůř, je tak těžké si přiznat, že se to už ani nezlepší…
A může se člověk stavět třeba na hlavu a obětovat tomu vše, ale jiné to nebude…
Řešením je změna,
třeba odchod. Ale není to komplexní řešení. Třeba jste ve věku, kdy už si
nezaložíte s novým partnerem takovou rodinu, o které jste snili… A nebo
hold všechny mámy kolem už jsou tak nějak obsazené a vám už žádná lepší
náhradní přidělené životem nikdy nebude.
Pak si je potřeba
říct, že jestli je lepší být s tím nevyhovujícím, nebo zkrátka zcela bez.
Vidíte – verze, že dostanete něco jiného, nového, lepšího není vždy v nabídce…
(to jste možná číst ani nechtěli, že...?)
Ohledně těch řešení se
dá říct, že existuje občas jen malé a velké zlo… Možná budeme muset jednoduše
za svůj vnitřní klid nějak i zaplatit. Odjedeme z práce, ale v novém zaměstnání
budeme mít třeba méně peněz, nebo budeme muset dojíždět. Odejdeme od partnera a
třeba to pro nás bude ekonomicky, technicky a i duševně těžší, že jsem najednou
sami (minimálně ze začátku)… ale po čase, když se rozhodneme správně a
odstraníme příčinu své vnitřní nespokojenosti a dá se říct, že jakéhosi napětí,
dojde pocit toho příjemného klidu, nadhledu a i přírůstku energie.
Nebudu vám tady
lhát, že znám cestu k super šťastnému životu. Kdo králíka čte, ví, že já
na nekončící euforické štěstí nevěřím. Ale na obyčejnou lidskou spokojenost
ano. Na to, že život je v konečnému součtu fajn.
Taky určitě neplatí,
že když překonáme a vyřešíme jednu příčinu nespokojenosti, že už nikdy nemůžou
nastat jiné problémy a že nové řešení bude dokonalost sama. Nic takového není.
Každá mince má dvě strany, ale možná ty nová negativa budou pro nás víc snesitelná
a nebudou nás vnitřně užírat, ale jen si řekneme, no, hold to je v tomhle trochu
náročnější, ale nic, co bych nezvládl….
A teď se trochu
projdeme po oslím můstku a vrátíme se na začátek…. Malé sladké dobro. Zdá se, že smyslem článku bylo rozcupovat ty
malé radosti. Ale tak to určitě není, dobré radosti jsou velmi důležité, jen je
možná dobré si trochu hlídat, jestli za ně neschováváme nějaký vnitřní problém
a trápení…
A musím říct, že mou
největší malou radostí jsou lidé. Ano, navzdory, že pracuju s lidmi. Jsem v jistém smyslu takový sběratel.
Sbírám malá vstřícná gesta a úsměvy, milá slova, ochotu a slušnost, nabídnutou drobnou pomoc, ukládám si je pomyslně do sbírky - abych nezapomněla, že lidé jsou ve
výsledku fajn, když pak narazím na blbce, který je často jeden, ale za to je
víc slyšet. A ano, někdy takový blbec může ovlivnit x dalších a pak se krásně
pozná síla charakteru každého, jestli jdete se stádem, protože „Pseudo-Alfa“ se vydala nějakým
směrem a jiný se jen připojí… nebo taky ne. Neb si umí udělat vlastní názor...
Mám lidi opravdu ráda
a myslím, že mě hned tak nepřestanou fascinovat ;)
K tomu malému
sladkému dobru bych ale dodala, že nejsem asi primární sběratel pochval jako
takových. Komplimenty samozřejmě jsou příjemné, ale není to pro mě úplně to
hlavní. Líbí se mi, když vám někdo třeba nabídne malou pomoc, aniž byste jakkoliv
o to žádali, nebo situace byla zkrátka tomu nakloněná a dalo se to očekávat.
Kdo pustí sednout ženu v devátém měsíci v MHD, tak je sice slušný,
ale možná to je jen v rámci etikety. Fascinují mě spíš věci, když tam
jakoby není úplně ten racionální důvod, protože to jsou třeba pravidla slušného
chování a čeká se to, nebo se ten člověk cítí tím doslova povinován, či to dělá
z vděčnosti, nebo zkrátka ze skrytého kalkulu, neb si vás chce zavázat.
Tím gestem nemusí
být nutně pomoc jako volná židle v autobuse, ale třeba jen to, že se na
vás uměje, i když za to nedostane nějaký tringelt … Ale jednoduše jen tak…
Myslím, že když jsme
ale ve stresu a nespokojení a radost si neumíme zažít už jinak, než že to je
náš vědomý rozkaz mozku, který pak tiše přesvědčujeme, že je to přece super (u
drobností jako mrak) a nebo se radujeme, jen když nás život překvapí něčím
skutečně extra super wauuu, tak jednoduše podobné drobnosti přecházíme. Přesněji - vyhledáváme
aktivně sami, co by se dalo nacpat do kolonky „dnešní štěstí“ a to, co k nám
přichází samo, tak přehlížíme.
Takže když jsem
psala ten nadpis, měla jsem na mysli právě tohle. Hezké příjemné drobné radosti,
které se objevují samy od sebe bez nějakého racionálního důvodu, ale přesto
dokážou vylepšit náš vnitřní pocit, pokud jsme tedy schopni je vnímat a
přijímat.
Nedávno jsem psala
na IG, že jsem měla náročný den - to známe všichni, každý ho někdy má, takže nic výjimečného (a tady je taky krásně vidět, že ty obrázky to
zkreslují…dvě hezké fotky na těch internetech, ale jinak docela divoké to v realitě bylo).
Byla to situace, kdy
jsme se do telefonu postupně se všemi zainteresovanými, kteří to měli na
starost, loučili větou „Tak zítra na JIPce“. Jedna chybka za půl mega, naštěstí
v českých korunách – mohlo být hůř.
Nemá vůbec smysl se zdržovat tím, že
ta chyba nebyla vaše osobní a že tu chybu udělal jiný člověk navíc vcelku
schválně (lidská hloupost nezná mezí). To se samozřejmě pak řešit s dotyčným může, ale v daný
okamžik vám to k ničemu není.
V téhle záležitosti jsem narazila na to, jak se nám snaží pomoci i lidé, kteří nemusí, doslova s vypětím sil. Situace jak z lehce akčního seriálu, kdy se
podaří důležitou část dokončit doslova na minuty.
Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš….
Ale tomu lze těžko
odolat – opojný pocit, že člověk vyhrál …. Už je to skoro "doma"... člověk už se vidí, jak kráčí k těm
posledním dveřím a vše je zažehnáno….ano, úplně slyšíte ty fanfáry a cítíte se
jak na olympiádě …. Už už proběhnete cílovou páskou s rukama nad hlavou …
a dav nadšeně tleská…
A pak takovému "skoro
vítězi" do cesty vstoupí poslední z posledních v celé věci….. člověk,
který „jen hlídá dveře“. A přesvědčí skoro-vítěze, že po tom všem martyriu je právě
vrátný ta nejdůležitější postava celého příběhu. Jestli jste vsázeli na
ředitele, či třeba na jednatele firem, na právníky, poradce, kontrolory, či jiné
odborníky… tak máte smůlu. Tenhle post vyhrál zlej pes Cerberus, který číhá u
brány.
Každopádně tenhle
náš Cerberus mnoha lidem připravil bezesnou noc a ještě zajímavější druhý den…
Přesto v součtu
myslím, že to bylo dobré, nakonec se druhý den opět s vypětím sil všech
ostatních podařilo napravit i další dílčí katastrofu, kterou Cerberus ještě
vygradoval svou neústupností a všichni jsme to zvládli ... dokonce i bez resuscitace. ;)
Všichni ti milí, ochotní lidé, kteří
nám v této věci pomohli, tak to dělat nemuseli a nic z toho neměli,
spíš naopak, takže motivace byla možná jen dobrý pocit na duši? Ukládám si
proto tohle malé (dost podstatné) sladké dobro, zlé psisko přeřazuju do
kategorie neřešit a jsem ráda, že je svět, jak je… trochu bláznivý, takže pak
vypadáme asi sami někdy bláznivě, když (možná i )porušujeme dopravní předpisy a následně utíkáme
s dokumenty v ruce přes ulici na vysokých podpatcích (neb hlavně
stylově, že ;) , ale ve výsledku je to zkrátka zatím na tom světě dobré ;)
Takže to je tak pro
dnešek všechno. A teď je řada na vás ;)
Takže jestli se vám
bude chtít, napište mi, jak to vidíte vy? Může umělé sbírání štěstí být zástěrkou
skutečných problémů? A všímáte si těch malých lidských bonusů?
Děkuji za všechny
milé komentáře, vždycky mě potěší.
Vaše Iwi
PS: Podle
sociologických výzkumů dnešní mladší generace dospívajících se více
obrací do sebe sama a s drobnými pozitivními záležitostmi, které nelze mít pod kontrolou, neumí úplně
pracovat a tak je často ignoruje, neb je jednoduše ani neregistruje, či je
nebere za důležité. Naproti tomu negativním vlivům dávají mladší generace
význam i přehnaně velký. Ve výsledku tak potom na stejné situace reagují starší
a mladší lidé různým způsobem a není to údajně otázka generačního rozdílu jako
takového, či otázka věku, životních zkušeností, ale toho, že zkrátka každá
generace doslova vidí tyhle věci jinak, nikoliv z principu či vzdoru, ale je to
skutečná změna vnímání či chápání v lidském mozku. Ale o tom si třeba
povíme někdy jindy…
