Elita jelita
Na
každém rohu dneska narazíte na téma týdne, které patrně ovládne debatu napříč
Evropou na dlouhou dobu a sice Brexit. Britové se v referendu vyjádřili,
že většina účastníků hlasovala pro vystoupení z Evropské Unie.
Řeč
tady bude ale dneska i o věcech jiných a jako vždycky se těším na
případnou debatu pod článkem. Na
rovinu přiznám, že mě dneska nejvíc překvapily některé názory českých občanů,
které se mi zdají až nebezpečné a tak jsem měla potřebu se nad tím vším
zamyslet i tady na Mazaném králíčkovi.
První
tedy k Británii. Zaprvé osobně nerozumím té velké panice kolem
výsledků referenda. Ale vezmeme to vše postupně.
První
věc, vystoupení z EU je sice možné a v pravidlech samotné EU zakotvené, ale je to proces zdlouhavý, náročný o mnoha etapách a možnostech a
je to tak trochu pole neorané, neb Británie je prvním průkopníkem. Na tom, jak
se věci podaří vyřešit, asi bude záležet, jestli na dlouho nebude Británie i
posledním takovým členem. Výsledek referenda pak je prvním krokem na velmi
dlouhé cestě.
Odhad
procesu vystoupení je tak kolem tří let, když se věci budou dařit tak
standardně dobře. Takže není potřeba se teď děsit, byť třeba taky máte své
obchodní zájmy ve Velké Británii. Samotné vystoupení pak totiž provází jednání
o uzavření nových smluv a dohod, které upraví naše vzájemné nové vztahy. Modelů
je několik, Británie by nebyla jedinou zemí, které bude mít s EU nadstandardní
vztahy, byť není jejím členem. Ale je příliš brzo na to hádat finální podobu
případných dohod.
Další
věcí, že tak jak Británie užívá výhod EU, tak EU potřebuje mít dobré vztahy s Británií. Je to vzájemná závislost, která jistě podpoří diplomatické snahy rozejít se důstojně
a v dobrém a zachovat to „pěkné, co spolu vzájemně máme“.
V současné
době uzavření pracovního trhu Británie pro občany EU by bylo pro unii dost
tvrdou ránou, zejména pak pro země jako Španělsko, Itálie a další. A Británie
už reagovala v tomto smyslu, že nemá zájem zpřetrhat tahle pouta, nicméně
si chce, jako dříve vybírat, kdo u ní pracovat může. Není proti migraci obecně,
ale proti neřízené (či naopak diktované) a nesmyslné migraci, která její ekonomice neprospěje, naopak
ji může rozložit.
Nás to zas tolik trápit tedy jako občany ČR nemusí.
Britové
třeba s Čechy nemají problém, jsme skromní, nekonfliktní, inteligentní,
umíme se začlenit, jsme pracovití a v zahraničí často víc pohodoví, než jak
se projevujeme doma v Česku. V Británii je daleko větší šance
dosáhnout i jako člověk přicházející přímo z ČR dobré pracovní pozice na
základě své šikovnosti, neb nejsme Brity vnímání nějak špatně. Naproti tomu prorazit v Německu bez předchozího
oslňujícího životopisu, který zahrnuje prestižní pracovní místo v jiné zemi
než ČR (třeba v té Británii), je daleko těžší a musíte patřit mezi špičky
v oboru. Nebo jít do sektoru, kde zájem Němců o Čechy je např. zdravotnictví.
Když
jsme u té Británie, tak jak s Čechy nemají problém, tak třeba Poláky v lásce
nemají. Je fakt, že výrazná část Poláků je velmi svérázná a nervy trhající,
ostatně polský řidič, polský lyžař – to jsou pojmy, které zná i většina Čechů,
takže se není co divit, že Británii nejsou Poláci zrovna na špičce oblíbenosti,
co se cizinců týče.
Obecně nemají Britové problém ani s jinou kulturou, spíš tím, že cizinec není v nějakém harmonickém souladu s jejich zemí jako takovou. Kupříkladu Indové jsou sice jiná kultura, ale jsou to vynikající pracovníci ve službách, jinak jsou spíš skromní, nekonfliktní a často mají minimálně angličtinu na vysoké úrovni a ve Velké Británii taky mají své šance.
K referendu
samotnému pak musím říct, že v jistém smyslu bylo úsměvné, jak do jeho
těsných výsledků zasáhlo i počasí, ale na druhou stranu byla to stejně jen
otázka času. Nespokojenost graduje už dlouho. Britové jsou citliví na svoji suverenitu a vůbec svobodu a možná i nynější diktát Německa skrz EU poslední doby vnímají ostřeji jako útok na suverenitu země, než my občané země,
kterou sem tam někdo obsadí, my si zanadáváme u piva, ale jinak jsme v pohodě.
(vzpomeňme ty „nejlepší“, co chtěli naše dobro: 1620 – Rakousko-Uhersko, 1939 –
Německo, 1968 – SSSR).
Co
se týče těch důvodů, proč někteří občané Británie chtějí pryč z EU, tak těch je
určitě několik a nejde to tak snadno bagatelizovat na jeden důvod jednoho
okamžiku. Hluboce mě osobně zklamalo, že na serveru aktuálně.cz zveřejnili
článek, v kterém byla snaha argumentovat tím, že vystoupení z EU volili
jen sociálně slabí lidé, s nízkým vzděláním. Tak trochu to vyznělo, že za
budoucím rozpadem celé Velké Británie a potažmo i Evropské Unie stojí hloupé
socky, což je čistý nesmysl a ukázka toho, jak se dají manipulovat lidé skrz (ironicky
myšleno) důvěryhodné statistiky interpretované povolaným odborníkem. Zvláště,
když inteligenci občanů se snaží určit podle geografie. "Malé město = žádný mozek" (zjednodušeně řečeno). Ale i na to dneska někteří Češi slyší bohužel.
Co
mě pak vyděsilo ještě víc, tak byl další „skvělý nápad“, který přišel ruku v ruce
s tímhle názorem o chudých a nevzdělaných lidech. A sice myšlenka, že
běžný člověk by neměl mít právo rozhodovat o důležitých otázkách společnosti,
ve které žije, ale že by tyto otázky měla řešit pouze elita. Lidé vzdělaní,
inteligentní, kteří dokážou líp chápat problematiku a myslet na dobro všech.
Já
jsem zastánce demokracie, byť je svým uspořádáním nedokonalá. A elitách si nic
dobrého nemyslím. Přistupuji k lidem s přesvědčením, že mají
svá práva (i povinnosti a odpovědnost) a tak by s nimi vždy mělo být i
zacházeno. V postkomunistické zemi prahnoucí po svobodě, která dostala
před dvěma lety dárek v podobě nového občanského zákoníku, který stojí na
pilířích slušnosti, rovnosti, poctivosti, zákoníku, který má aspoň snahu brát
ohled na práva i těch nejslabších, mě takové názory lidí ohledně vlády elity překvapují. Pouhých necelých 27 let po revoluci! (a budu se dnes v tomhle opakovat.)
O
tom, jak lidé vzdělaní, inteligentní (neb toto skutečně nemůžeme např. ministru
financí Andreji Babišovi upřít), dokážou myslet na to kolektivní dobro a implementovat
tak ten „zemský ráj“ do českého práva, se budou povídat historky ještě dlouho
po té, co už bude Andej Babiš i v důchodu. Praktikovi se chce brečet. A myslím, že ohledně hyzdění českého práva už trumfl i Miroslava Kalouska.
A
co má např. touha jednoho člověka sbírat informace o zůstatcích na bankovních
kontech občanů společného ještě s demokracií netuším. A těch věcí, které
hlavní média tiše přechází je řada. Ono totiž nejde o to, že nechcete takové důvěrné informace s někým (potažmo státem) sdílet z důvodu podvodů, ale z důvodu, že jsou
neskutečně zneužitelné. Sama s daty řadu let pracuji a vím, jakou cenu a
sílu mají informace. Někdy větší než lidský život. Pro některé.
Stejně
tak je tomu třeba ohledně elity při nynější snaze (jinak než snahou ten stav nazvat nyní bohužel nelze)
vytvořit nový český trestní zákoník, který pak bude řídit a upravovat do značné
míry život nás všech. Jeden z mála rozumných názorů měl můj oblíbenec
JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, který se vyjádřil, že by
se k debatě o zákoníku měla sejít nejen úzká skupinka, ale naopak široká
odborná veřejnost z různých sektorů, neboť pak by si možná někdo určitě
vzpomněl taky na účastníka řízení. Tedy toho chudáka běžného občana, kterého se
věci dotýkají nejvíc. Tedy na nás.
Jak
to pak je s elitou, která se stará o dobro jiné skupiny, o skupinu, která nemá
prakticky žádné právo rozhodovat, tak to jsme mohli v historii i dnes vidět
mnohokrát. A jeden příklad za všechny - Stanfordský vězeňský experiment. Kdy
studenti byli zařazeni do dvou skupin – vězni a dozorci. Tento experiment z důvodu
narůstající agresivity elitních dozorců musel být ukončen.
Je
to těžké si to přiznat, ale náš mozek je tak nastaven. Že nakonec nepomůže ani
třeba sebelepší výchova, či vzdělání a situace sepne v mozku vzorce chování, které si jen těžko připouštíme. Ostatně stačí se podívat na volební programy
stran plné dobra a blaha pro běžného občana. V případě zvolení strany pak její členové v daném momentě utrpí
doslova hromadnou amnézii ohledně slibů a bodů volebního programu. Nezřídka ji nahradí arogance, nulová empatie k občanovi a někdy až určitá nenávist, kdy vidí ona elita ve většině občanů hlupáky, zloděje a socky. Tak by se třeba dal popsat i nynější přístup ministra financí a jeho ministerstva ke komoře daňových poradců, k hospodářské komoře, k asociacím sdružující české podnikatele a k dalším podobným. Což opět ve zprávách běžný občan nenajde a pak je jen překvapený.
Takže
to, že i běžní občané dneska prahnou po takové elitě, je pro mě alarmující. Člověk pak
při bližším průzkumu dojde často sice k objevu, že je to z důvodu, že
dotyčný sám sebe považuje za případného člena oné elity, ale stejně je to stále
děsivé. Protože takovému člověku chybí pokora a úcta, neřku-li láska k lidem. A kde není láska, je jen krůček k nenávisti.
Pokud
dospělý člověk nechce takto otevřeně respektovat práva jiného člověka a jeho byť odlišné názory,
demagogicky pak argumentuje dokonce geografickým umístěním, že v nějaké oblasti
jsou lidé hloupější a proto je nutné je vést za ručičku, je něco špatně a stále
jsme se demokracií nenaučili zacházet a tu pravou svobodu nemáme v krvi. A
nechápu, když někdo je příznivcem Václava Havla, vnímá se jako pravicově
smýšlející (pravice vždy přenáší velkou část odpovědnosti za sebe sama na
občana) či se tak minimálně veřejně prezentuje, jak může vůbec k takovému závěru dojít. Téměř 27 let po revoluci!
(Ano, musím to znovu říct.)
Jednu věc nemůžeme totiž Václavu Havlovi vzít. Upřímnou snahu, zájem a víru v demokracii, v její nastolení a uchování. Potažmo víru, že si svobodu zaslouží všichni lidé. Když prorůstal zločin všemi sférami jako byla policie, podnikatelské prostředí a nejvyšší politika (a část jistě bude znát třeba z filmu Kmotr s Ondřejem Vetchým v hlavní roli), tak Václav Havel měl zájem to jako jeden z mála aktivně řešit a udělal k tomu maximální kroky jako prezident. Z důvodu, že cítil, že demokracie může být tímto ohrožena. A měl pravdu. A za to si ho vážím, že neskončil jen planými řečmi na Václavském náměstí, ale jednal po zbytek let dle svého přesvědčení na rozdíl od mnoha jiných. Druhým takovým člověkem byl překvapivě Vladimír Špidla, který na své snahy krutě doplatil. A hrubých pomluv a urážek vůči jeho osobě se dopustil i nynější prezident Miloš Zeman. O všem existují dohledatelné informace, které si můžete ověřit. Stejně tak, že mediální poradce Andreje Babiše odvedl dobrou práci zejména v tom, že tvrdého a velmi sprostě mluvícího arogantního byznysmena naučil skvěle vystupovat na veřejnosti tak, aby na to občan bez dalších informací dobře slyšel. A pokud chcete znát pravý slovník, jak mluví běžně, zkuste si otevřít přepisy policejních odposlechů třeba z trilogie Kmotr od Jaroslava Kmenty, pokud nemáte možnost si promluvit osobně s lidmi, kteří Andeje Babiše znají osobně. Nejlépe z pracovní sféry.
Tolik k té vládě inteligentní elity.
Pojďme
si tedy všichni nadechnout, uklidnit a přijmout věci v EU se vztyčenou hlavou a bez
urážek a zkoumání úrovně inteligence hlasujících. Ostatně dneska se nic
nezmění, žádná kaše se nejí tak horká, jako se uvaří. A na konci procesu
vystoupení nakonec budou s velkou pravděpodobností stát rozumné
oboustranně výhodné dohody, které zajistí, že nic z toho dobrého se
dramaticky nezmění.
Trochu
mi to celé dneska připomnělo film Teorie tygra. Někdy jednoduše vadí, že nám jiní řídí
život, byť takhle je to nejvíc efektivní a nejlepší. Možná někdy nechceme mít to
největší pohodlí, pít bylinkové čaje na místo kávy s lógrem, neb bylinky nám
nechutnají, i když jsou zdravé.
Možná nakonec záleží na tom, že je člověk
spokojený a spokojený je tehdy, žije-li podle svých představ. Byť je to méně
zdraví prospěšné, méně komfortní, možná nás nečeká takové bohatství, ale prožít
spokojený život a sem tam i to štěstí taky není málo. Tak to Britům přejme.
Možná nás z části omlouvá, že nejsme ani úplně schopni Britům skutečně porozumět, neb Británie je součástí EU
tak trochu z jiných důvodů, než třeba Česká republika. Především na
začátku to byla u Británie snaha, zabránit další světové válce s Německem (po
předchozích dvou zkušenostech), kdy se ukázalo, že udělat z Německa rovnocenného
partnera, propojit se s ním ekonomicky je nakonec nejrozumnější cesta.
Podle hesla přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Vyšší (mediálně hezčí)
cíle, které se občas dodnes prezentují v mediích jako je konkurence
schopnost jiným trhům, zejména tomu americkému, přišly až později.
To
že, zkostnatělost a enormní byrokracie v EU spíš růst brzdí, je věc druhá.
A je taky hlavním rozdílem mezi pružností a progresivním prostředím USA a mezi
tím, když chcete prorazit v EU. Přičemž ČR je ještě kapitola sama pro sebe.
Češi
toužili po vstupu do EU z odlišných důvodů, zejména pak, že konečně budeme
patřit do elitního klubu. Je to tak trochu jako, když dítě dosáhne 18ti let a
konečně je uznáno dospělým. Zvláště postkomunistické země si se sebou táhnou
tenhle komplex méněcennosti. A občas udělají cokoliv, aby jeho tíhu zmenšily.
Druhá
věc, co hnala Čechy do náruče EU, byla vidina prosperity. Dotace, volný
pracovní trh, který ovšem nejbližší bohatší země na několik let omezily. Je to
úsměvnější pak číst prohlášení představitelů Německa, jak zvou cizince do své
země z důvodu nedostatku pracovních sil, když před lety si nebrali servítky
ve vyjadřování o Češích, kteří touží pracovat v Německu. No, nepěkné to
tenkrát bylo. Ono na tohle vše se snadno (a rádo) zapomíná.
Takže
je otázka, zda my, kteří se tak trochu pořád bojíme, že nám někdo větší a
silnější řekne nahlas „Vy do Evropy nepatříte!“ můžeme rozumět národům, které s tímto
komplexem nebojují a s hlavou vztyčenou vidí dál než za humna.
Jednou
věcí jsou ale Češi a Slováci ve světě známí, jednou věcí se jim podařilo doslova
ohromit svět. (A kdo cestuje, tak možná se s tím setkal.) Tím nadhledem a
klidem, když se dělilo Československo na dva samostatné suverénní státy. Že jsme si to uměli vzájemně dopřát, tu svobodu, volnost a spokojenost. Ten kultivovaný rozchod. Díky
tomuto klidnému přístupu zůstaly zachovány dodnes nadstandardně dobré vztahy a díky
tomu jsou naše země propojené v mnoha ohledech, ale už ne politicky, ale svým způsobem se dá říct, že na přátelské bázi. Ostatně den Českého a Slovenského přátelství se na hranicích slaví celé roky.
Možná
by neškodilo vzpomenout si na toto všechno. Že někdy je lepší v klidu rozdělit a
přátelsky se domluvit, než táhnout nespokojeně a naštvaně tu káru společně dál. Vždyť se zas tolik neděje...
Takže
co vy na to? Ctíte právo jedince rozhodnout o věci, která se dotýká jeho
života? A myslíte si, že je lepší se včas a v klidu rozejít, nebo udržovat
uměle jakýkoliv nespokojený vztah? Nebo jaký z toho všeho máte pocit? Napište klidně cokoliv, co vás k tomu napadá.
Děkuji
Vám předem za všechny milé, inteligentní a zajímavé komentáře. Tady prakticky
ani žádné jiné nikdy nejsou ;)
Vaše
Iwi
PS: Doufám, že jste dnešní politicko-ekonomicko-právní okénko přežili bez úhony na nervech, ale nedalo mi to, čím více do toho člověk vidí, čím více má informací, které v mnoha mediích přechází mlčením, tím víc má člověk potřebu o tom mluvit s lidmi. Přesněji i s lidmi, kteří na odborné servery nemají důvod chodit, ale přesto dané věci ovlivňují i jejich život.
